Faktor hříchu
Je člověk před Bohem hříšný? Nikoliv. Člověk není otrok Boží, on je syn Boží. Otec přeci nemůže nenávidět svého syna, může jej jen Milovat. Protože Bůj je Láska. A Láska nemá a nemůže mít strach... Bůh dal lidem svobodnou volbu. To je Jeho nejcennější dar, který dal lidem jako svým dětem. Člověk je od základu svobodný a nemá hřích. Vždyť co je to hřích? Hřích, to je to, co nás tíží uvnitř, na úrovni podvědomí, je to něco, co nás vzdaluje od Boha, udržuje nás ve strachu a pocitu viny. Je to přirozený následek působení naší psychiky po porušení všelidských morálních a mravních zákonů. To je hřích. Tyto zákony jsou kodexem naší cti a svědomí. Jestliže jej porušíme, nutně se to odrazí nejlépe a nezjřetelněji v myšlenkách a činech.
Člověk není hříšný před Bohem, je hříšníkem jenom sám před sebou, před svou Duší. Smysl spočívá v tom, že faktor hříchu se nám dostává do podvědomí už v dětství. Namlouvají nám, že ať patříme k jakémukoliv náboženství, jsme před Bohem všichni vinni. Náboženští vůdcové lidem vsugerovávají myšlenku, že jsou Božími otroky, že jsou od základu hříšní. Proč? Protože je to pro ně výhodné, aby je člověk celý život živil, vykupoval se tak ze svých "hříchů", dokonce i z těch, které neučinil. Je to svérázný psychologický trik na lidi. Jestliže je člověku vsugerováno, že je vinen, od základu hříšný, pak to v něm rodí strach. Tento uměle vyvolaný strach využívají tito náboženští vůdcové, aby člověku jeho hříchy "odpustili", přirozeně - do příště...Pocit viny je na cestě k Bohu jako kámen, přivázaný k noze. Na cestě k Bohu člověk nesmí mít žádné pochybnosti, vše se odhazuje, zůstává jen čistá Láska. A pokud se člověk stane opravdu svobodným po odhození všeho kromě Lásky k Bohu, všechny okovy prostě zmizí.
Nikdo z nás není před Bohem vinen! Jsme vinni pouze sami před sebou. Bůh, ten koná pouze dobro. Ale my sami sebe házíme do bláta. Když přiznáváme, že jsme zvířata, která uvízla v bahně, a modlíme se za odpuštění k Bohu, uznáváme tu skutečnost, že On existuje, uznáváme Jeho sílu,a CO JE NEJDŮLEŽITĚJŠÍ, otevíráme se Lásce, pozitivním věcem.
Čerti ve skříni
Téměř každý z nás má svého vlastního "čerta ve skříni", něco, kvůli čemu se cítí být vinen, něco, co by nejraději vymazal ze svého života. Ale už se to stalo. Nejde to vrátit. Dejme tomu tedy, že už se člověk něčeho dopustil, a tyto jeho skutky mu nedávají pokoje na podvědomé a vědomé úrovni. Jakoby mu vrtal červík v mozku. Nakonec to praskne jako vřed nebo možná infarkt, mrtvice... Když nic nepodnikne, to špatné ho zničí zevnitř. Co tedy s tím? Každá chyba, i ta sebetěžší, slouží výchově člověka, může být impulzem k jeho naprosté proměně. Proměně v někoho mnohem lepšího! Bůh je milosrdný, odpouští všem, kdo se s upřímností k němu obrací a kají se ze svých hříchů. Jak ale odpustit sám sobě? Jak překonat svůj pocit viny? Jak se očistit? Na tomto poli výborně pomáhá meditace Lotosový květ, neboť díky ní se člověk začíná skutečně očišťovat. Pokud člověk svého činu upřímně lituje, rozhoduje se napříště už nic podobného nedělat. Tyto skutky se pro něj jednoduše stávají cizími. Prostě od sebe odhazuje všechno to negativní a současně na to zapomíná na podvědomé i vědomé úrovni. Takový člověk zpravidla sám od sebe začíná konat dobro, aby to špatné nějak odčinil. A to je také ta nejlepší cesta. Ne užírat se a žít v temnotě, ale očišťovat se dobrými skutky, rozhodnout se už navždy jít cestou světla.
Změna je vždy možná, přečtěte si tento výstižný příběh z dávných dob - příběh o napraveném zločinci.
Hlas Svědomí
Svědomí člověka je dobrým ukazatelem. Zcela neomylně ukazuje, co ano, a co ne. Je to takový "hlas Boha" v nás. Svědomí nám ukazuje způsob, jak žít v souladu s Božími zákony, jak žít v souladu se svou Duší. Svědomí nás varuje, nabádá, svědomí ukazuje cestu. Pokud jsme jej neposlouchali, výsledky nás nakonec netěší. Hlas svědomí je moudrost vycházející od naší Duše, tedy malé částečky Boha v nás. Pokud jsme s ní ve spojení, alespoň částečně, třeba i nevědomě, pak hlas svědomí bezpečně poznáme. Jestli jej však poslechneme, to už je naše svobodná volba.
V textu jsou použity úryvky z knihy Sensei ze Šambaly - kniha první, od Anastasie Novych.
