Světlo majáku Duše

Dávní lidé, když vysvětlovali duchovní cestu člověka, obrazně přirovnávali tělo k lodi, na které se člověk plaví po oceánu iluzí a drží kurz k majáku Duše. A Materiální podstatu, Materiální rozum Hmoty přirovnávali k všeprostupujícímu Nepříteli, který se snaží zaplnit mysl věcmi pomíjivými, bezvýznamnými, oddálit ji od Věčného, od světla majáku Duše. Závislost na iluzi hmotného světa zužuje obzor a omezuje jej na problémy loďky, které se nerozprostírají dále, než metr od jejího okraje. Tak se Nepřítel snaží člověka svést ze správného směru.

Stará rozbitá lod

Ovšem nestojí za to nechat se zlákat oceánem iluzí a krátkodobým pobytem na lodi. Když člověk dokončí svou plavbu, nechá loď na břehu jako něco dočasného, něco co pro své putování už nepotřebuje, něco co stejně zpráchniví a rozpadne se. Všechno viditelné zmizí a změní se v nicotu, stejně jako mizí hořící svíce.

Jen ten, kdo není připoután k viditelnému světu, oblažuje svoji Duši. Jak říkali moudří: „Spas svoji duši, protože lovec nespí. Chraň každou hodinu a každou minutu, využij svůj život ke spasení své duše.“

Text převzatý z encyklopedie prapůvodních znalostí - knihy AllatRa, od autorky Anastasie Novych.

AllatRa