Barva Pravdy
Víš, byla jsem jako všichni. Hlavu plnou myšlenek, snů, představ, přání a pravdy. A zdálo se mi, že to je ono, že toto všechno je hodně důležité. A pak jsem spatřila, že mé myšlenky mizí, sotvaže se objeví. Viděla jsem, jak sny a představy splývají s jinými sny a představami a že vlastně všechno to úplně mizí. A poznala jsem, že má přání vedou do nikam, že na konci je prázdnota, vždycky tam je. Nakonec ano. Také jsem spatřila, že Pravda, kterou všichni hledáme, má na tisíc barev a že lidé jsou různě barevní. Tyto různé barvy Pravdy lidi rozdělují a oni se pak hádají, která barva je lepší. Ale jaká je skutečná barva, je-li vůbec nějaká barva Pravdy, kterou hledáme, to nikdo neví. Zdá se, že v tomto světě Pravda není.
A řekla jsem si v srdci, že Pravdu nemá smysl hledat v tomto světě. Nic nevíme. Ale otazník v srdci zůstal. Co je Pravda? Mohu se spokojit s tím, že ji neznám?
Zatímco jsem žila s otazníkem, možná přímo v něm, za okny se střídala roční období. Čas šel. A podzimní listy vystřídal sníh, pak zase všechno barevné od květin a než ses nadechnul, už šťavnaté plody léta, které však během okamžiků popadaly na zem a hnily. A člověk jen přihlíží. Jaký má smysl tato pomíjivost, byť nádherná? Něco vezmeš do ruky a už to vlastně tleje.
Tak stále stojím tady.
Oblíbila jsem si květinu – a ona uschla a uvadla.
Oblíbila jsem si bílé mraky – a vystřídaly je šedé, pak černé, pak zase bílé a pak noc.
Oblíbila jsem si člověka – ale on změnil svou barvu, už jsme si nerozuměli. A odešli jsme od sebe.
A přišel pláč – proč všechno odchází? Jaký to má smysl?
Když dílo pod rukama se mění v prach? Když každé vyřčené slovo mizí ve větru? Každý čin je v době dokonání už vlastně v minulosti, která není. Už to není! Už teď máme prázdné ruce! A i ty ruce se promění v prach, vždyť to víme, jen možná trochu déle v čase. Tělo je také prach. Myšlenky jsou prach. Přání, představy, sny, to vše je prach. Tak co je vlastně pravé, co je Pravda, ta, která žije? Co stojí za tím, co pomíjí? Musí to být Pravda, jedině ona může nepominout.
Tak pohlédla jsem k oblakům a v srdci věděla, že za nimi je cosi Velké, větší než Slunce. Bílé světlo Pravdy. Je nespatřené, ono se neukazuje. Věděla jsem, že je určitě opravdové. A že tam určitě je. Tak jsem si nachystala křídla, dlouho to trvalo. A jak to šlo, vzlétla jsem a zamířila tam nahoru. Nad mraky duly ledové větry. Metaly jiskřičky do očí, šlehaly a pálily. Nedala jsem se. Musela jsem výš. Ale vzduch řídl a bylo to moc těžké. A pak konečky mých per začaly hořet. Slunce mě poslalo k zemi. A tak ležela jsem na zemi, jako spadlý pták. Co měl příliš velké plány. Co měl obrovskou pýchu. Má pýcha mě položila k nohám kolemjdoucích. A cítila jsem v srdci, že to tak má být.
Tak ležela jsem na zemi a nechtělo se mi vstát. Prstem kreslila jsem si různé obrazce do hlíny a uvažovala nad smyslem svého bytí v pomíjivém světě. Poznala jsem, že mi ta křídla k ničemu nejsou, že takto Pravdu nikdy nepoznám. A pak jsem ji uviděla. Malou dívku v červených holínkách. Mohly jí být tak čtyři roky, možná pět. Běhala po parku a skákala v kalužích. Točila se, ručky rozpřažené, s očima plnýma obdivu ke kráse korun stromů, do nichž upírala zrak. Točila se s hlavou zakloněnou a nic jiného nevnímala. Napadlo mě, že také hledá TO v Nebi, co jsem hledala já. Našla TO? Vidí TO? Cítí TO? Postavila jsem se ke stromu opodál a zírala na tu maličkou. Sálal z ní život, radost, opravdová radost a obdiv ke kráse stromů, trávy, listí, slunce, jež probleskovalo za mraky… Zdálo se mi, jako by se zastavil čas. Všechno kolem zmizelo a zbyly jsme jen my dvě. Periferně jsem vnímala kolemjdoucí, jejich barvy, ale jako by mizeli ve stínu, zacházeli.
Pak jsem si všimla zvláštní věci. Ta dívka neměla žádnou barvu. Ona neměla barvu! Než jsem o tom stihla začít přemýšlet, rozprostřelo se kolem zvláštní ticho. A do toho ticha bylo slyšet jen šustění listí pod červenými holínkami. Dívka se točila se zakloněnou hlavou a dlouhé světlé vlásky vlály kolem ní. S očima upřenýma do nebe a s rukama nataženýma ona točila se do kolečka. Prostě jen tak. V tu chvíli jsem pocítila lásku. Vycházela z hrudi, z mého nitra. A zaplavila mě. Do mé mysli přišel blažený mír a má barva se začala vytrácet. Byla to taková úleva! Zdálo se mi, že nejsem, že mé tělo není, že vlastně nestojím na nohách, že jsem nějaký duch, nehmotný pozorovatel, účastník této velkolepé chvíle. Cítila jsem lásku a radost a vděčnost, že to vidím, že jsem teď tady.
Pak se rozevřely mraky a zpoza nich vykouklo slunce. A nepřišlo mi ani trochu zvláštní, že zasvítilo právě na ni. Jako by ta malá stála v kruhu světla z Nebes! Musím se přiznat, že jsem měla na krajíčku z té nádhery. V srdci jsem věděla, že toto je ono. Právě toto. Toto je Pravda. Teď. Tady. A zdálo se mi to nebo ne, ono je to vlastně úplně jedno, že právě teď začalo drobounce mrholit a že právě ty drobounké kapičky vody, co přistály v jejích vlasech ve světle sluníčka v té chvíli hrály tak nádhernými duhovými barvami! Snad jsem ani nedýchala.
Jaká krása je tady!
A pak zase přišly mraky a skryly světlo. Napadlo mě, že to tak má být, vždyť všechno pomíjí. Vše zešedlo. Dívka se zastavila v točení a její ručky klesly. Otočila se, rozběhla se a udělala takový nedokonalý přemet do trávy. Padla na zadek, a jak tak seděla, spatřila před sebou malý žlutý list. Ležel přímo před ní. Hned jej vzala a podívala se skrze něj k Nebi. Přestože bylo slunce skryté za mraky, ona se dívala k Nebi. Stála tak dlouho. Znovu jsem pocítila údiv a lásku. Snad ještě silnější než před tím. Ona se dívala k Nebi! Ona to věděla, že přestože jsou právě mraky, TO tam je. A slunce se znovu ukázalo. Vůbec mi nepřišlo zvláštní, že zasvítilo právě na její žlutý list. Ten se rozzářil jasnou žlutí a dívka se usmívala. A já s ní.
Cítila jsem, že jsme obě součástí jedné jediné chvíle. Že není žádný rozdíl mezi námi. Cítila jsem spojení a jakousi zvláštní atmosféru. Nehmotnou, živou, pohybující se. Pocítila jsem, že nás spojuje jeden a ten samý život. Proměňující se život. Život, který se prolíná, proměňuje, vstupuje a zase jakoby vystupuje tu tady, tu tam, a všude, kde se objeví, se ukazují zázraky. Teď v malé kapičce, co spadla z nebe, nyní v záři žlutého lístku, tam v odrazu otevřeného okna, tady ve zpěvu ptáčka… Svět je tak překrásný! A my ho kvůli svým barvám nevidíme. A přitom ten svět je tady, ten život, ta esence, to příznačné TO, ta Pravda. To je život. Ona žije ve všem! Stála jsem v údivu a cítila posvátnost chvíle, Bytí, posvátnost života. Zdálo se mi, že se nacházím v nekonečnosti jediné chvíle, která se současně proměňuje. A vnímala jsem, že kolemjdoucí, ačkoliv třeba necítí to samé, tak přesto i oni jsou součástí! Jejich pohyb skrze prostor není nahodilý, i když to tak vypadá. Vše do ze sebe naprosto geniálně zapadá! Každý pohyb, záblesk, kapička, barva, šlápota v kaluži…
V tu chvíli mi došlo, že Boží Dílo je velkolepé. Je naprosto dokonalé. A že vůbec nic nevím. Nikdy jsem nic nevěděla. Vybrala jsem si svou barvu a tím se naprosto omezila, zaslepila. Viděla jsem spadlý list a má pravda mi řekla – toto je list, toto je pomíjivost, toho si nevšímej. Viděla jsem bílý den bez slunce a má pravda mi řekla, že slunce není, že je vlastně ošklivo, a že nikde není nic k vidění. V tu chvíli jsem si uvědomila ohavnost své pýchy a do mého srdce vstoupila pokora. Nic nevím. Nikdy jsem nevěděla. Byla jsem zcela slepá a hluchá. Přesto jsem mluvila a mluvila a dohadovala se s druhými, čí barva je skutečnou Pravdou. Žádná. Všechno jsou to pouhé konstrukce mysli, barvy, představy, stíny, odlesky, nic. Pravda je přímo tady. Je v Božím Díle. V samotném Bytí. Je v nás. Je podstatou všeho! Ona nemá žádnou barvu, chuť, vůni, nijak nevypadá. Ona JE. Vlastně se to vůbec nedá popsat slovy. Údiv je tak velký, že slova neexistují.
A vše se zase proměnilo. Dívka se otočila a zamířila ke mně. Zdálo se mi, jako by každý její krok byl předem dán. Jak se blížila, v srdci jsem věděla, že toto setkání se děje v Jeho Velkoleposti. Pocítila jsem pokoru, Lásku a nesmírnou úctu. Mám pocit, že jsem se vnitřně poklonila. Před kým? Já nevím. Když jsme si pohlédly do očí, čas zmizel. Zmizelo všechno. Cítila jsem Lásku. Ale ne jako vztah k někomu, ale jako něco mnohem víc. Bylo to mnohem, mnohem plnější a živější. Z jejích očí na mě plynuly hlubiny, něco proudilo skrze nás, něco, co nelze popsat. Cítila jsem, že jsme Jeden. Že co se odehrává, není v našem čase. Něco Velkého, Moudrého, něco mohutného a nekonečného, kde jsme byly bodem i rozlehlostí současně. Živoucí Hlubiny? Plující, proudící, naplněné… ne, marně hledám přívlastky, jimiž bych popsala, co jsem cítila, co jsem prožívala, co jsem žila. Slova tohoto světa nesvedou popsat tu nádheru, tu sílu, ty pocity, to ono TO. Cítila jsem, a i nyní, když píši tyto řádky, jasně cítím a vnitřně vím, že tohle je to, co jsem vždycky hledala. Tohle je ta Pravda. Jak směšná je nyní má miniaturní iluzorní pravda, kvůli níž jsem byla schopna dohadovat se s druhými. Myšlení je zcela mimo. Točí se v kruhu namalovaném na pozadí nekonečného, proudícího TO. Ve skutečnosti život řídí něco Velkého, naprosto geniálního. Všechno je jinak!
Vůbec nevím, jak dlouho trvala ta „chvíle“. Vůbec nevím a nedovedu vysvětlit, kdy ta „chvíle“ vlastně začala a kdy skončila. Může něco takového skončit? A kde je začátek toho? Naše setkání v podzimním parku ukončila matka dívky, která ji zavolala k obědu. Znovu jsem se vnitřně uklonila a ona také. Beze slov, nic jsme si neřekly. Pak mi podala žlutý list: „na, nech si ho pro štěstí“ a odběhla pryč.
A dlouho jsem tam stála, pod stromy podzimního parku a vnímala Bytí svým dokořán otevřeným nitrem. A nechtělo se mi vůbec nic, jen být. A myšlenky znovu proudily kolem mě, blýskaly svými barvami, procházely mou prázdnou hlavou a já viděla, že všechno toto se děje v pomíjivosti, za níž je Bytí. A že toto Bytí naprosto nelze chápat, jen cítit. Pocítila jsem údiv nad tímto geniálním Dílem, nad velkolepostí toho všeho, úctu a nesmírnou vděčnost, za to, že smím, že mohu, že mi je to umožněno vnímat.
Víš, byla jsem jako všichni. Chtěla jsem mít svůj otazník vysvětlený. Co je ta Pravda? Co nebo Kdo je Bůh? Chtěla jsem to ohraničit, definovat, popsat, chápat, jak to funguje, udělat závěr. Teď vidím, že je to vskutku směšné. Vzdalovala jsem se od Pravdy, ne naopak. Nyní jsem si tento věčný otazník skutečně zamilovala. To on mě vede k poznávání. Neustále mě vybízí. To díky němu hledím k Nebi. To díky němu cítím vděčnost, úctu, údiv, obdiv a radost z poznávání Božího Díla. A pomíjivost? Vždyť ta je také Božím Dílem! A myšlenky a barvy, a všechno to, co mě mate? To je také Boží Dílo. Pokud On je ve všem obsažen a vše oživuje, může být vůbec něco malé? Co vlastně vím? Nic. Tak mi zbývá jen údiv a obdiv k Tomu, kdo všechno toto stvořil.
Jsem ráda, že žiji v tomto světě. Jsem ráda, že jsem součástí Božího Díla, které je tak Velkolepé a nádherné, že se mám stále nad čím obdivovat, že mám stále co poznávat, co cítit, co ochutnávat co vidět a vnímat. Toto poznávání je bez konce. Pravda přece nemá konec ani začátek.
Jaká je barva Pravdy?
Co nebo Kdo je Bůh?
Co je TO ono?
A kdo jsem vlastně já?
Na tyto otázky odpoví jen ticho.
Život je zázračný…