Buď vůle Tvá svatá... o strachu a nedůvěře Bohu

Pro mě  jednou z nejobtížnějších otázek na duchovní cestě – je otázka důvěry Bohu. Cítím, jak je právě teď těžké dělit se s těmito zážitky. Ale pokud je to těžké, znamená to, že je to opravdu potřeba, především pro mě. Jakoby jsem otevřel nějaké ostudné téma - nedůvěru Bohu. Jak se dá jít po duchovní cestě a nedůvěřovat Stvořiteli? Zdá se, že to je možné a je třeba si to vyjasnit.

Takže, z knih Anastasie Novych jsme se dozvěděli, že existují dvě vůle, Vůle Boha a Vůle Živočišného rozumu.

"To, co pokládáme za vlastní vůli - to je iluze našeho vnímání z pohledu myšlení individuálního rozumu třetí dimenze. Pokud se podíváme na náš příklad, člověk svou volbou pouze aktivuje proudy informací, které do něj vstupují a utrácí svou životní sílu na uskutečnění této Vůle. Vůle, vycházející z Duchovního principu (světa Boha) nebo vycházející ze Živočišného principu (Živočišného rozumu) - to je síla zvenčí, přesněji řečeno, je to informační program, zavedený do nějaké struktury, která ho provádí. Záměna od Živočišného rozumu spočívá v tom, že Osobnost člověka vnímá formy projevů jedné z těchto dvou globálních sil, jako vlastní vůli, kterou ona ale ve skutečnosti nemá."
Z knihy "AllatRa"

Vycházejíc z tohoto se problém důvěry Bohu dostává do jiné roviny: pokud Mu nedůvěřuji, tak potom komu svěřuji řízení svého života? A jak se to všechno skončí?

Za nedůvěrou se samozřejmě ukrývá strach. Nedůvěřuji, protože se něčeho bojím a proto budu sám všechno kontrolovat, pak jistě bude všechno tak, jak chci. Strach a kontrola - to jsou mechanismy, které leží v základu nedůvěry. Strach - to je bič a kontrola - to je cukr, dva nástroje řízení. Ale kdo a koho při tom řídí?

Strach obvykle pochází z dětství.  Příčina může být jakákoliv, zdraví nebo život ohrožující situace. Tak se strach vytváří, na něj se nabalují další nepříjemné nebo znepokojující zážitky, ve výsledku vzniká takový stav, který nazýváme neklidem, nebo nervozitou. Někdy se projevuje výbuchy strachu nebo ponořením se do sklíčenosti, deprese. Někdy, častěji ve snu, může projevit svou maximální sílu v podobě hrůzy, když se nám zdá strašný sen. Strach začíná růst a rozvíjet se při zapnutí představivosti.

"Představivost dokreslí vlastní strachy tak, jaký nevymyslí ani nejlepší scenárista hororů na světě ... Zákon lidské povahy zní: nedostatek znalostí vytváří strach a strach zapíná individuální představivost."
Z knihy "Na križovatce".

Jak je patrné z tohoto úryvku, znalosti umožňují člověku vítězit nad vlastním strachem a dokonce už i poznání povahy strachu umožňuje úspěšně mu vzdorovat. Ale ještě je možné nabrat odvahu a podívat se do tváře vlastním strachům, poctivě sám sobě přiznat přítomnost strachu, porozumět, co přesně strach vyvolává. Při detailním prozkoumání se strachy zmenšují, někdy prostě zmizí. Kontrola - to je obvyklý způsob zbavení se strachu. Pokud vše kontroluji, tak v mém životě strach nebude mít místo. Ale my už víme, že člověk nedisponuje vlastní vůlí, proto nemůže svou vůlí kontrolovat procesy probíhající v jeho životě. Člověk může vybírat mezi Vůlí dvou principů - Duchovního a Živočišného. Jak kontrola probíhá? Analýza minulosti a předpovídání budoucnosti. V přítomnosti kontrola nemá smysl. Zajisté jste si všimli, že v přítomnosti strach nemá místo, v přítomnosti jednáme, prožíváme, pozorujeme - nemáme se prostě kdy bát. Stejně je to i s kontrolou, v "tady a teď" nejsou ani  analýzy, ani prognózy. Existuje ještě jedna maličkost, když analyzujeme situaci a "přijímáme rozhodnutí", došlo již ke spuštění jednoho z dvojice programů. Naším vnitřním stavem, svým prvotním rozhodnutím, které je často neuvědomělé, jsme již spustili procesy jednoho z informačních programů, Duchovního nebo Živočišného. Čili v momentě kontroly jsme již v prodlení s přijetím rozhodnutí. Máme už jen iluzi přijetí rozhodnutí, iluzi volby, můžeme vzít zmrzlinu, nebo čokoládu, ale knížku nám už nenabídnou.

Z toho vyplývá, že i strach i kontrola - jsou projevy Živočišného rozumu, pro mě jako Osobnost netypické. A tyto dva programy se ve mně aktivně projevují. Tedy za jako by mým přáním vše kontrolovat, ve skutečnosti stojí vnější řízení průběhu mého života, které mě má ve výsledku přivést k cíli stanovenému živočišným rozumem. Jaký je tento cíl? Myslím, že na tuto otázku dokáže odpovědět každý samostatně, pokud nahlédneme hlouběji do sebe. Když člověk říká: "Já sám" nebo "Já chci", zřídka se zamýšlí, co stojí za těmito slovy.

Vraťme se k důvěře. Pro mě je velmi výstižně otázka důvěry vyjádřená v podobenství:

„Jednou člověk spadl do strže. Ale když padal, podařilo se mu zachytit se za větvičku malého stromu, který rostl ve skalní puklině. Když zůstal viset uprostřed strže, pochopil, že jeho situace je beznadějná: nebyla žádná možnost dostat se nahoru a dole byly samé kameny. Ruce, jimiž se držel větvičky, slábly. Člověk si pomyslel: „Teď už mě může spasit jedině Bůh. Nikdy jsem v něj nevěřil, ale zdá se, že jsem se mýlil. Co můžu ve své situaci ztratit, když v Něj teď uvěřím?“ A začal modlitbou vyzývat Boha s veškerou svou upřímností: „Bože, jestli existuješ, zachraň mě! Nikdy jsem v tebe nevěřil, ale jestli mě teď zachráníš, budu v Tebe od této chvíle věřit už navždy.“ A tak ho vyzýval několikrát. Najednou se nečekaně rozezněl hlas z nebes: „Ty budeš věřit? Ó ne, já znám takové, jako jsi ty.“ Člověka to natolik vylekalo a překvapilo, že málem pustil větvičku z rukou. Ale když se vzpamatoval, začal prosit ještě více: „Bože, prosím! Odteď budu tvůj nejvěrnější ze všech a udělám všechno, co bude podle Tvé vůle, jenom mě zachraň!“ Ale Bůh nesouhlasil a člověk ho začal přemlouvat a přesvědčovat ještě zapáleněji a silněji. Nakonec se nad ním Bůh smiloval a řekl: „Dobře, budiž tedy. Zachráním tě. Pusť se větévky.“ „Cože? Pustit se větévky?“ vykřikl člověk. „Myslíš, že jsem blázen?“

Zdánlivě je to všechno srozumitelné a třeba jen povolit prsty. Proč je to tak těžké? Ti, kteří učili plavat děti, zejména své děti, krásně chápou tento stav. Dítě ti jakoby i důvěřuje a dokonce se chce naučit plavat, ale stačí ho trošku pustit ve vodě a jak se tě okamžitě chytá. Nechápe, jak to je plavat, voda - to je prostředí, které ho neudrží, topí se v něm. Nemá zkušenost s plaváním, jediné, co je spolehlivé v tomto cizím prostředí - to jsou otcovy ruce. My máme trochu odlišnou situaci. Existuje pro nás cizí prostředí - materiální svět, abychom dopluli domů, musíme se naučit plavat, ale ty dobré a silné ruce, které nás mohou zachytit, nás neuspokojují, nebo je necítíme. Jednodušší je se opřít  o šupinatá záda tajemného zvířete. To nás přesvědčuje, že nemá svou vůli, že je pouze nástrojem v našich rukou, ale plave samo a očividně ne k našemu domovu. Existuje ještě jeden důležitý moment:

"Svět Živočišného principu - to je svět vládnutí materie a jejich zákonů. Svět Boha - to je svět dokonalých energií. Když  jsi v meditaci, ve změněném stavu vědomí, tak se stáváš součástí procesu, součástí božského projevu na tomto místě. Jakmile se v tobě spouští Pozorovatel Živočišného principu, tak se ti zdá, že se stává skutečností tvá kontrola nad matérií. Ve skutečnosti se stává skutečností kontrola nad tebou ze strany materie (Živočišného rozumu)."
Z knihy "AllatRa".

Naše rozhodnutí kontrolovat umožňuje živočišnému Rozumu kontrolovat nás.

Důležité je pamatovat si, že všechny náhody na naší cestě nejsou náhodné. Vše v životě je spojeno nejjemnějšími nitkami vzájemných závislostí. Učíme se, nabízejí nám různé životní podmínky pro naše dospívání. Je třeba se ze všech sil svěřit, procítit, odhodit všechny strachy a pochybnosti, pustit větev, udělat krok. Začít od malých krůčků, probudit se a svěřit Otci každou maličkost, malé rozhodnutí. Ať je to těžké, neobvyklé, aťse Zvíře tomu brání, uvádí různé argumenty, že to je nerozumné, že bude ještě hůře. Ne! Hůře už nebude. Bude třeba i  těžko, ale správně. V potížích sílí Duch. Neviditelným kompasem na této cestě je Svědomí. Vnitřní radost dává sílu jít dál. Čím menší je vnitřní odpor, tím to bude snazší a příjemnější. A pak se uvidí. Vzpomínáme na upřímnou dětskou důvěru (kdo má na co vzpomínat) a začínáme plavat. Naše cesta domů, do Duchovního světa!

Těžké je netoužit a jednat,
pozorovat svůj život jako film,
důvěřovat Bohu v životě i smrti, milující a bez proseb.
A když  k Tomu dospěješ - vše se stává snadné a jednoduché ...

Autor: Jurij Piterskij

 

Článek je v plném znění přejatý z webu Polahoda.