Dokonalý koncert

Je krásný den babího léta. Mám pracovní přestávku, právě jsem dopila svou kávu a procházím se po zahradě. Je to úžasná zahrada plná stromů, keřů, zvláštních zákoutí a míst, kde často čerpám sílu a inspiraci. Třeba mé oblíbené stanoviště u kompostu. Kolik silných chvil jsem u něj prožila! Nebo místo u jasmínového keře, nebo stanoviště pod smrkem či na červeném buku, kde v létě lehávám na větvi a chladím své tělo o jeho hladkou kůži. Dnes se cítím jinak, tak procházím se po zahradě, když tu můj zrak padne na žloutnoucí listy mladého dubu, u kterého jsem se vlastně ještě nikdy nezastavila. Ten strom není ničím zvláštní, jeho obyčejná krása mě upoutala teprve dnes.

Tak usadím se pod něj a hledím do jeho listoví, kterým pronikají hřejivé sluneční paprsky. Jak krásný pohled, jaký klid, jaká atmosféra. Je tak hřejivo... Lehký větřík pohybuje listy a ty se navzájem dotýkají. Je to jako by spolu hovořily! Prostorem se nese jejich lehounké ševelení, připomínající hudbu. Vskutku, jako by strom zpíval svou vlastní jedinečnou píseň. Zavírám oči a nořím se do jeho melodie, cítím, jak mě hladí. A shon v mé mysl ustává, cítím, jak se zklidňuji. Jak je to příjemné, jen tak si být, sedět si pod stromem a naslouchat jeho písni… A hle, slyším další, jinou melodii, ano, takové veselé šustění, to bude asi od vysoké břízy nade mnou. A za nimi se line jemňounký hlas modřínů, které stojí opodál. A listy travin také ševelí, zase tu svoji. A vše je v dokonalé harmonii, všechny melodie spolu krásně ladí a doplňují se. To je koncert…

Mlčím a usmívám se a připadá mi, že je má hlava úplně prázdná a že ty melodie jí procházejí a zní přímo uvnitř ní. A je to opravdu moc příjemné, mnohem lepší než kousání myšlenek. Vlastně ta hudba prochází celým tělem. Jako by mé tělo bylo prázdným džbánem, jehož útroby odrážejí a umocňují zvuky přírody, kterým tu naslouchám. Jaký příjemný pocit být součástí této překrásné hudby, té dokonalé harmonie. Je to tak příjemné…

Pomalu otevřu oči a spatřím v travinách natažené pavoučí sítě. V lehkém větříku se pohupují a co chvíli se zalesknou v slunci. Tu mi padne pohled na černého mravence táhnoucího jehličku smrku, a hele, opodál si leze červená ploštice, která zcela beze strachu pochoduje do díry v zemi, ve které je natažená zvláštní pavučina ve tvaru roury… Pak zaslechnu škrábání a když se otočím, spatřím rezavou veverku přeskakující ze stromu na strom jako akrobat. V tlamičce si nese svůj úlovek, malý ořech. Musím se usmát. Jak je tu krásně, pod tímto mladým dubem v zahradě. Jak krásně zní celé toto místo i krajina za plotem. Zvednu se a dívám se na vzdálené topoly za polem a na vypuštěný rybníček u silničky. Celá krajina se topí v slunci a zní svou neopakovatelnou hudbou. A já tu stojím a jsem všeho toho svědkem i součástí.

To je štěstí, toto je skutečně štěstí, napadne mě. Moci tu být, tady a teď v tuto chvíli… Naprosto bezstarostně si hledět do korun stromů, naslouchat lahodným zvukům, cítit vůně babího léta a prostě jen být… Tak krásný okamžik, a já mám skutečně silný pocit, že mí milovaní, ti, které mám ráda, jsou tu také se mnou, že se také dívají a cítí krásu a harmonii tohoto místa. Oni se také usmívají… Mám takovou radost, mám chuť svým srdcem obejmout celý svět!

Toto, ano, toto jsou ty chvíle, které se zapíší navždy do mé paměti. Toto jsou ty chvíle, kdy je moje duše úplně šťastná. Nic ji nevězní, žádné myšlenky, plány, představy, přání, vůbec nic. A jak málo stačí, prostě se jen zahledět a vnímat krásu…

Říká se, že štěstí si za peníze nekoupíš. A je to tak.