Všechny cesty vedou k Bohu...
Člověk je bytostí dvou podstat - je tvořen duchovním jádrem - Duší (duchovní podstatou) a materiálním tělem a rozumem (materiální podstatou). Člověk má právo volby - mezi duchovním a materiálním, mezi impulzy a myšlenkami duchovní či materiální podstaty. Na základě jeho volby v každém jednotlivém okamžiku je tvořen jeho život, jeho osud, a to i ten posmrtný. V co tento člověk věří? Je více podoben duchovní bytosti nebo zvířeti s dobře vyvinutým mozkem? Kým vlastně je - co tvoří jeho "Já" a jeho život? Co v něm převládá?
Anděl nebo zvíře?
Člověk je bezesporu výjimečným tvorem. Říká se, že je to syn Boží, ale on často sám sebe vidí spíše jen jako dokonale vyvinutý živočišný druh. Při obhajobě svých pohnutek, myšlenek a činů (vedených vždy materiální podstatou - jeho animálním "Já") se odkazuje na genetické predispozice, na své prapředky, na to, že přeci všichni to takhle dělají. Život je džungle, a co si neurve, tak nemá. V jeho vědomí vládne představa člověka, coby biologického druhu, kterého ovládají pudy a instinkty, a podle toho také jedná. Proč? Protože to je zkrátka pohodlné, je jednoduché žít jako "zvíře" - hromadit věci, ukazovat se před ostatními, vychvalovat se, užívat si, co to jde, starat se jen o sebe samého, o své plné břicho, o své zájmy, o svá "práva", a o nic víc se nesnažit. Ale člověk je přece mnohem víc! On je schopen přeměnit sebe sama během jediného života v opravdovou Duchovní bytost, osvobodit svou Duši ze zajetí hmoty, překonat pouta a vybojovat si skutečnou Svobodu na Věčnosti! Vždyť právě tato transformace (animální - duchovní) je důvodem - smyslem existence člověka.
Duše - Pravé Já člověka
Člověk, jako jediná bytost na světě má Duši, a to ho odlišuje od ostatních živých tvorů zde na zemi. Duše je skutečná antihmota, je to částečka samotného Boha, která spí uvnitř člověka a čeká na své objevení a aktivaci. Duše člověka je zdrojem obrovské síly, síly, jež nemá ve světě hmoty obdoby, je to zdroj neomezených možností. Duše je portálem do světa Boha - světa Lásky a dokonalých energií, díky Duši je možné Boha poznat. Uvnitř člověka tedy dřímá skutečný poklad, vedle nějž jsou poklady tohoto materiálního světa pouhým nicotným přeludem. Říká se, že člověk je synem Božím, a je to tak. Vždyť člověk má část Boha uvnitř sebe samého! Navíc, jako jediná živá bytost na tomto světě, dostal Bohem dané právo svobodné Volby. Volby mezi materiálním (dočasným, prázdným a pomíjivým) a duchovním (svobodným a věčným). V tom spočívá skutečná svoboda syna Božího - v tomto právu volby.
Duše v těle
8. den po narození nové bytosti je Duše zavedena do této nově vzniklé energetické konstrukce (která je mnohem více než jen jeho materiální obal ve 3D). Tato duše čeká na své objevení, zatímco člověk, podporován společností, pracně buduje své světské Já - své ego. Člověk je stále více a více obrácen směrem ven - do vnějšího světa, který upoutává jeho pozornost svou iluzorní barevností, přemírou chutí, zvuků a nejrůznějších požitků. Člověk, žijící v materiálně zaměřené konzumní společnosti, rychle ztrácí kontakt se svým nitrem, se svým skutečným Já - a tak ztrácí to nejcennější - svou vnitřní moudrost a napojení. Člověk zapomíná na svou božskou - duchovní podstatu, ztrácí kontakt se svou Duší i Bohem samotným. Člověk je "chycen" a nějakou dobu potrvá, než jej ego nakonec dovede na scestí, neboť nic ve světě hmoty není trvalé. Každá radost tvořená z materiálních iluzí končí nebo se mění ve svůj opak, lásky, postižené egoismem, se rozpadají, dobytá území a pozice jsou jednoho dne přeci ztraceny. Tak to ve světě hmoty chodí. Nic nepřináší trvalé štěstí. Nic nepřináší naplnění, neboť tomu chybí onen duchovní náboj, který člověk celou dobu hledá. K hledání jej ponouká jeho vlastní Duše, která touží po jediném - být objevena a dopravena Domů - zpátky do náruče Boha, do Jednoty, do Lásky. Dokud člověk zaměňuje materiální za duchovní - nenachází štěstí, klid ani spočinutí. A to jej nutí stále hledat.
Ego - nástroj materiální podstaty
Dokud člověk neprohlédne iluzornost materiálního světa, věří, že jeho pravým Já je jeho ego, které je ve skutečnosti perfektně propracovaným nástrojem jeho materiální podstaty. Materiální podstata člověka (tělo, smysly, materiální rozum) je přímo svázána s prostředím, do kterého se člověka narodil. Jeho rozum, nastavený primárně na úroveň 3D světa, se učí fungovat v tomto materiálním světě, pomocí napodobování, srovnávání, ztotožňování a konfrontací. Na základě těchto procesů se v člověku vytváří asociativní řady, které pak určují co, jak a proč vnímá, jak na dané situace reaguje, co ve svém životě vytváří, kam směřuje. V podstatě lze říci, že je člověk již od narození naprogramováván pro pobyt ve světě hmoty. Během dětství se v něm takto formují základy ega, jeho umělého „Já jsem“, jeho sebeidentifikace vůči světu. Čím více člověk žije svým egem, tím více je vzdálen své Duši, svému pravému Já.
Divadlo
A tak je jednou nahoře, podruhé dole. Jednou miluje, pak nenávidí. Jednou má vše a je ten nejlepší, za chvíli vše ztratí, nemá nic, a jak se říká, neštěkne po něm ani pes. V divadle hmoty probíhá nekonečný boj o moc, o pocit důležitosti a výjimečnosti ve světě, o majetek, slávu a potěšení smyslů. Na tomto poli je hlavním hráčem ego člověka. Ego člověka vyčleňuje z celku, staví sebe proti ostatním, ego hodnotí a soudí, rozlišuje na dobré a špatné, a neustále trpí. Ego má vždy nějaké nepřátele a důvody k nepřátelství se vždycky najdou - protože každé ego je jiné. Žít prostřednictvím svého ega znamená žít na houpačce duality, neustále zakoušet různé protipóly všeho (neboť vše má vždy minimálně dvě strany). Láska - nenávist, dobro - zlo, štěstí a radost - neštěstí a žal, mít - a ztratit, tedy nemít, chtít a nechtít. Jednou nahoře a jednou dole. Je to svět rozporů, který se odehrává v poli vědomí lidské mysli, což je velmi vyčerpávající. Žít svým egem znamená být odpojen od své Duše, od Zdroje, od Jednoty, a také od lásky a Pravdy. Žít svým egem způsobuje utrpení, protože každý druhý je potenciální nepřítel, důvěra a láska jsou jen prázdné a pomíjivé pojmy. Protože jim ego klade podmínky, stávají se taktéž pomíjivými. Ego způsobuje veškeré utrpení a chaos v člověku i na světě.
Pokud je tedy člověk svým vědomím zaměřen na iluze materiálního světa, odklání se od svého vnitřního Zdroje síly a moudrosti - od své Duše, a ztrácí tak schopnost zjistit Pravdu ve svém nitru, nalézt to pravé. Takový člověk je (ať si to uvědomuje nebo ne) ztracen ve víru světa, je odkázán na druhé, kterým ve své podstatě (svým egem) nevěří. Je velmi těžké nalézt Pravdu, jsi-li odpojen od Zdroje Pravdy. Cesta ke Zdroji však nikdy není ztracena - neboť část tohoto Zdroje - Boha - je stále přítomna přímo v člověku samotném! Stačí se jen rozhodnout - zvolit duchovní namísto materiálního, vydat se na cestu k objevení své Duše, protože je to právě ona, která představuje vše, co člověk kdy hledal.
Pokud chcete nalézt a probudit svou Duši, přečtěte si knihu AllatRa, z níž jsou tyto informace čerpány a začnete s těmito meditacemi - obzvláště s meditací Lotosový květ.
Jeviště hmoty
Je dobré si uvědomit, že materiální svět, ve kterém žijeme, byl stvořen za jediným účelem - aby tvořil optimální prostředí pro dozrávání lidských duší. Iluzorní svět hmoty skutečně není nepodoben divadelnímu jevišti, na němž si každý prochází zkouškami a hraje různé role, aby nakonec zjistil, že jeho skutečné Já je něčím zcela jiným - něčím mnohem větším - aby našel svou Duši. Nakonec všechny okolnosti jeho života jej do tohoto bodu vedou, ego totiž vždy nakonec selhává, neboť nepřináší pocit trvalého štěstí a naplnění, vnitřního klidu a míru, který každý člověk, díky své Duši, hledá.
Všechny cesty, vnější i vnitřní - nakonec všechny vedou k Bohu.
Text inspirovaný knihou AllatRa a všemi ostatními knihami od autorky Anastasie Novych.
