Ježíšova Modlitba - modlitba k probuzení duše
K probuzení duše člověka vede mnoho cest. Nástrojů k pěstování duchovní podstaty bylo vždy dostatek. Je jedno, jaký nástroj si člověk vybere. Pokud s nimi člověk pracoval, tak či onak, vždy dospěl ke stejnému výsledku - přes pěstování síly Lásky s překonáním živočišné podstaty v sobě (pradávného draka) k probuzení duše.
Například v duchovní praxi pravoslaví používají k dosažení stavu svatosti starobylou vnitřní modlitbu, která se nazývá neutuchající modlitba, moudrá či srdeční modlitba, ale nejvíce je známa jako Ježíšova modlitba. Skládá se jen z několika slov: "Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou." Nebo ve zkrácené podobě: "Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou". V podstatě vede k tomu, když ji člověk stále opakuje svými ústy, pak myslí a poté srdcem, postupně se ponořuje do stavu, kterého se dosahuje v meditaci Lotosový květ. Mnoho lidí s pomocí této modlitby došlo k probuzení duše.
Z mysli do srdce
Tato modlitba je velmi silná a efektivní. Podrobně je popsána ve starobylé knize Filokalia (z řečtiny Láska k dobru). Pro inteligentní lidi, zběhlé v duchovních svátostech, je toto dílo v pořadí druhou knihou po Evangeliu. V této knize jsou uvedeny rady a ponaučení 25 mužů, kteří popisují praxi v této modlitbě. I když se mnohým z nich připisuje "svatost", jen málokdo z nich jí skutečně dosáhl v poznání svátosti vnitřní modlitby. Starci popisují tři klíče k této modlitbě: časté opakování jména Krista a obracení se k Němu, pozornost k modlitbě, čili úplná koncentrace na ni bez postranních myšlenek, a konečně ponoření se do sebe, což je duchovními považováno za velké tajemství této modlitby. Nazývají to "vstupem mysli do srdce". V podstatě se jedná o dlouhou náboženskou cestu k čistému poznání, tedy ke stejnému probuzení v Lotosovém květu, otevření duše.
Modlitba - meditace
První dvě etapy modlitby (ústy a myslí) jsou jen předehrou. Za největší svátost církevní duchovní považují "sestoupení mysli do srdce", kdy jméno Ježíše Krista, při sestoupení do hlubin srdce, zkrotí hada zhoubného, duši oživí, kdy se modlitba "spouští myslí do srdce a srdce ji začne pronášet". To je v zásadě přechod od slov k citům, jednoduše řečeno - počátek meditace. Protože meditace není nic jiného než práce na úrovni citu beze slov.
Různé způsoby provádění
Když čte Filokalii znalý člověk, rozpozná náboženskou slupku, pochopí podstatu této cesty a jeho pohled najde to potřebné. Tak například Symeón Nový Teolog v 68. slově Filokalie , v němž vykládá způsob "vcházení do srdce" napsal: "Tři věci bys měl dodržet, než cokoli jiného - nestarat se o nic, ani co není blahořečení a co je světské, ale ani o blahořečení samotné, jinak řečeno, umrtvit vše, čisté svědomí ve všem, aby tě v ničem nepranýřovalo, a úplná nestrannost, aby se tvá myšlenka k žádné věci nepřikláněla". To je prvotní základ k otevření duše. Ve Filokalii lze nalézt různé způsoby, s jejichž pomocí ti, kteří poznávali svátost vnitřní modlitby, dosahovali vcházení myslí do srdce. Je to proto, že každý člověk je jedinečný, každý má svou délku kroku. Jedni si při soustředění na srdce snažili v mysli představit, jak se s každým jeho úderem modlitba pronáší. Jiní použili dech a na nádechu říkali "Pane Ježíši Kriste" a na výdechu "smiluj se nade mnou". A také soustředili tato slova v srdci. A další se zabývali prostě kontemplací.
Například Gregor Sinaita psal: spusť mysl do srdce a přidrž ji tam, a odtud vzývej myslí a srdcem: "Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou". Udržuj svůj dech tak, abys nedýchal hlasitě, protože by to mohlo rozptylovat mysl. Pokud zjistíš, že vznikají myšlenky, nedbej jich, i když budou jednoduché a dobré, nejen pozemské a nečisté. Nebo, například, Nikifor Monach v druhé části Filokalie radí, jestliže se to nedaří prostřednictvím dýchání dovnitř, pak "přinuť se, místo každé jiné mluvy (myšlenky), to jediné křičet uvnitř. Vydrž trpělivě v tomto konání po nějakou dobu a přes něj se ti otevře vstup do srdce bez nijakých pochybností, stejně jako nám se to z vlastní zkušenosti podařilo."
Nachází se Duše v srdci?
To všechno je skvělé, ale oni se soustředili na srdce. Proto brzy ti, kteří cvičili tuto modlitbu začali v tomto orgánu cítit bolest. A na tento ostrý háček se chytli mnozí. Protože srdce je sval, motor organismu, v něm duše nikdy nebyla! Srdce musí pracovat autonomně. Soustředit se na tento orgán je obrovským rizikem. Rizikem v čem? Jestliže u člověka v době koncentrace vyvstanou i ty nejmenší pochybnosti, jestliže se trénuje v této modlitbě v zájmu prázdného experimentu, aniž by celkově měnil svůj vnitřní život, aniž by přijal pevné rozhodnutí následovat svou duši, tedy aniž by probouzel v sobě pravou víru v Boha, ale jen si s ní hraje z rozmaru své dobré nálady, pak si může zadělat na pořádný infarkt. Ale skutečně duchovní lidé s pevnou vírou, upřímnou a čistou láskou k Bohu prošli i touto fází, i když ne pro srdce bezbolestně. Ovšem když se člověk otevře s láskou Bohu, Boží Láska ho ochrání bez ohledu na to, jakou cestu zvolil. Hlavní věc je zaměření na cestě. Síla Lásky je určitá energie. Její neustálá koncentrace, dokonce i v srdci, stejně tak či onak bude lokalizovat onu sílu v solar plexu, vždyť srdce je inervací spojené s oblastí solar plexus. Poté oni vešli do hloubi duše, v oblasti solar plexu. Zažívali, jak se jejich vědomí do tohoto místa spouští. A právě odtud začali cítit teplo, které se šíří z hrudi po celém těle a způsobuje příjemné pocity. (Stejné pocity jsou pociťovány při meditaci Lotosový květ).
Plamínek Boží Lásky
Jak již bylo napsáno svatými muži: "rozhořel se malý ohýnek, který tě zachvátí zevnitř plamenem Lásky Boží". Jinak řečeno, začala pracovat čakra solar plexus, a člověk cítil, že mu z hrudi vycházejí vibrace, tepelná vlna, která jakoby v sobě z hloubi duše nesla tato slova: "Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou". Člověk v sobě cítil výlevy Lásky Boží, a sám tu Lásku zesiloval další koncentrací na ni. "Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou viděti Boha". Jak je napsáno ve výrocích metropolity Theolipta ve druhé části Filokalie: " Když odejdeš do ústranní, pokoušej se dále vstoupit do vnitřního strážiště (strážní věže) duše, která je domovem Krista, kde je vždy přítomen mír, radost a klid. Pomyslné slunce Kristus paprsky ze sebe vyzařuje a daruje je všem a jako druh odměny je duši podá, ta přijímá Jej s vírou a láskou k dobru".
Meditace, modlitba, podobenství
Tato modlitba je prastará, její kořeny sahají do hlubin věků. Kdysi se jí říkalo Modlitba duše a lidé se při ní soustřeďovali právě na oblast mezi hrudníkem a břichem, tedy na solar plexus. Dalo by se říci, že je to zvláštní adaptace Lotosového květu. Vnitřní modlitbu lze nalézt v tajných znalostech libovolného seriózního náboženství. Ježíš tuto vnitřní modlitbu dával chytrým lidem - jako pro ně nejvhodnější formu duchovní praktiky, svým žákům předával čisté znalosti - techniku Lotosový květ, jako nejjednodušší a nejefektivnější způsob, jak zkrotit materiální podstatu - práce zde probíhá na pocitové úrovni. Vnitřní modlitba je ve své podstatě taková malá objížďka přes slovo a podvědomí, ale výsledkem je opět výstup na citovou úroveň. Ostatním, v nichž přece jen ještě dominovala živočišná podstata, vykládal Ježíš znalosti ve formě podobenství s dvojím klíčem, který byl vhodný jak pro rozum laika, tak pro znalého člověka. Každý si tímto klíčem otevřel své vnitřní poklady.
Po Ježíšovi se Vnitřní modlitba stala zásadní pro převážnou většinu jeho pravých následovníků. Apoštolové ji předávali svým učedníkům již s přítomností Ježíšova jména v jejím názvu, protože Jeho jméno, jako Syna Boha, u mnoha lidí dodnes vyvolává absolutní důvěru, což je velmi důležité. Koneckonců, když se smetou všechny pochybnosti, pak se výrazně zjednoduší průchod na duchovní cestě. Vždyť na cestě k Bohu nesmí mít člověk žádné pochybnosti, vše se odhazuje, zůstává jen čistá Láska. A tak tuto modlitbu začali nazývat Ježíšova modlitba nebo také srdeční modlitba.Vždyť Ježíš často používal slovo srdeční ve smyslu duševní, jak tomu bylo tenkrát. Zpočátku se modlitba předávala správně - tedy s koncentrací na solar plexus. Velmi mnoho lidí z prvních následovníků Krista se díky ní osvobodilo ze svého hmotného otroctví. Ale jak šel čas, mezi křesťany se objevili ti, kteří se zmocnili vrcholných znalostí Učení a s jejich pomocí se snažili založit kult, upevnit vlastní významnost v masách - ve jménu Krista. Lidé prostě zůstávají lidmi... Právě tito způsobili skrytí pravých znalostí a zavedli provádění modlitby s koncentrací na oblast srdce. Přesto se některým pravým následovníkům Krista podařilo uchovat znalosti pro potomky v čisté formě. Nazývali své tajemství mezi sebou ne jinak než veliké...
Text je převzatý z knihy Ptáci a kámen od Anastasie Novych
