Kde pramení Láska
Láska, božská láska, pravá láska, hluboká láska, věčná láska, bezpodmínečná láska. Láska je nejmocnější silou v celém Universu, je podstatou, důvodem i smyslem naší existence. Láska má vždy první a poslední slovo, láska tvoří, udržuje i ničí. Láska je kvalitou Boha.
Láska a Bůh
Láska. Všichni po ní toužíme, všichni ji hledáme, všichni do jednoho. Proč? Protože láska je nejmocnější silou v celém Vesmíru, je kvalitou Boha, z jehož říše pochází naše duše. Silou Jeho Lásky je vše tvořeno, udržováno i ničeno. Silou Jeho lásky je vše živo. Tuto Božskou Lásku mají naše duše zapsanou v sobě jako program, je pro ně jako vůně domova. Cílem všech duší je Bůh, říše Jednoty, svět nekonečného oceánu blaženosti a lásky. Aby se naše duše mohly vrátit Domů, musejí nejprve dozrát. K tomu jsou jim dány opakované životy ve hmotných tělech, přičemž každé takové tělo disponuje samostatným a svobodným vědomím, schopným Volby. Duše samy o sobě vědomí nemají, a tudíž si nejsou schopny sebe samé uvědomit. Proto jsou umístěny do hmoty ve světě duality, kdy si vědomí osobnosti člověka, prostřednictvím kontrastu hmotné - duchovní, uvědomuje sebe samého – svou duchovní podstatu, poznává rozdíl mezi pomíjivým a věčným a činí jednoznačnou volbu směrem k duchovnímu světu. Tuto volbu tedy provádí Osobnost člověka, ve které se duše nachází. Tato Osobnost disponuje jak samotnou duší (duchovní podstata), tak materiálním tělem, materiálními smysly (materiální podstata) a vědomím, ve kterém se odehrává souboj těchto dvou podstat a kde dochází k oné volbě.
Duše ve hmotě
Materiální svět, do kterého se duše rodí, je hracím polem, hřištěm. Sám o sobě je v podstatě jednou velkou iluzí (buddhisté tomu říkají „májá“ – mámení, trik, přelud). Kromě toho, že nás nutí uvěřit, že naše materiální tělo a mysl je naším pravým a jediným skutečným „Já“, předkládá nám navíc nekonečné množství lákadel a pomíjivých radostí, pokušení, a také mnohé, zaručeně pravé cíle, jichž bychom měli údajně v životě dosáhnout, abychom naplnili smysl své existence zde na zemi. Avšak všechno jsou to pouze hry materiální podstaty. Často až ve chvíli své smrti člověk rozezná iluzornost a nepravdivost toho všeho. Naším skutečným „Já“ není tělo ani mysl (ta je pouhým nástrojem), je to naše duše. A ta touží po jediném – po věčnosti, chce se vrátit do světa Boha. Duše neúnavně vysílá své signály do vědomí Osobnosti člověka, aby si vzpomněl, kým ve skutečnosti je a co je jeho pravým cílem, aby vykročil na duchovní cestu směřující domů.
Láska a chtíč
Pokud je vědomí člověka zaměřeno materiálně (neví o své duši, věří jen svým pěti smyslům, je zaměřen na materiální cíle - například dosažení postavení, blahobytu, žije skrze své ego...), člověk nerozeznává podstatu a smysl těchto impulzů, a ty se v jeho mysli tříští na různé nepodstatné (a vždy materiální) priority a chtíče. Takto člověk zaměňuje velkou touhu své duše za touhu po majetku, slávě, postavení, sexu, dobrém jídle, skvělých zážitcích a všech dalších pomíjivých věcech, jež mu materiální svět tak hojně nabízí. Bohužel netuší, jak vzácnou silou přitom mrhá. Nic z toho, co člověk považuje za důležité, nepřináší pocit naplnění a trvalé štěstí, neboť co je prázdné, nemůže nikoho naplnit. I ten nejvíce materiálně zaměřený člověk však někde v hloubi své duše ví, že věčnost, Bůh a pravá láska existují. Jeho duše to ví, i když na ni tento člověk nevěří. Touha, ta nekonečná touha po Domově - po Lásce, je hnacím motorem každého člověka. Je to hlad, který nás nutí neustále hledat to pravé.
P. S. Hledám lásku
A tak chodíme po světě hmoty a hledáme Lásku Boha v druhých, kteří však, stejně jako my, také jen hledají. Přestože je v našem nitru ukryta Duše, tedy částice ze světa Boha, nikdo z nás není bohem. My všichni jsme žáky v učebně života ve hmotě a každý z nás se nachází na určitém stupni vývoje. Čím více jsme vzdáleni od své duše, tím méně jsme schopni milovat a cítit lásku Boha ve všem stvoření. Problém tedy není v tom, že ostatní nás nejsou schopni dostatečně milovat, problém je v tom, že my sami jsme odpojeni od samotného zdroje veškeré lásky - od své duše. Okolí nám jen zrcadlí náš vnitřní stav. Z tohoto důvodu není na místě cokoliv komukoliv vyčítat, je třeba nalézt klíč! A tak se prostřednictvím vztahů s druhými učíme, milujeme, doufáme, představujeme si, očekáváme, radujeme se, prožíváme romantiku a extázi stejně tak prudkou, jako zklamání a utrpení, které přichází ve chvíli, kdy do proudu lásky mezi bytostmi vstupuje ego. Ego je tím, kdo rozbíjí lásku, ego přináší utrpení. Avšak utrpení a bolest, jakkoliv se to zdá absurdní, jsou těmi nejlepšími vodítky k nalezení klíče. Utrpení a bolest člověka vedou k tomu, aby si položil ty nejzásadnější otázky.
Ego jako obětina
„Proč všechny mé snahy prožívat lásku selhaly? Proč neustále zažívám zklamání? Proč nemohu nalézt nikoho, kdo by mě skutečně miloval? Proč se nikomu nedá věřit? Kde jsem udělal chybu? Proč se mi to stalo? Kdo jsem a proč jsem tady? Jaký je smysl toho všeho, když všechno pomíjí? Co je skutečná láska?" A na správné otázky začneme dostávat i správné odpovědi. Ty k nám nepřichází zvenčí, ale zevnitř, a z nejasně tušeného se stává jistota. Kdo nám brání prožívat lásku? Kdo nebo co je příčinou utrpení? Je to naše ego. Ego vždy bylo a je tou největší překážkou ze všech. To naše ego, to naše dlouhé roky pracně budované umělé "Já" klade celou tu dobu podmínky, za jakých se budeme cítit šťastní, naplnění a hodni lásky, a za jakých ne. To ego klade podmínky, za kterých budeme někoho milovat. Je logické, že takové pokusy o lásku vždy selžou. Podmíněná láska není láskou, je jako obchod, je to jen za lásku převlečená hra. Je jasné, že se taková láska, jakkoliv se na začátku zdá silná a nekonečná, dříve či později rozmělní (vyprchá), změní ve svůj protiklad a pomine. Ego je přece nástrojem materiální podstaty, zná pouze pomíjivost, a proto udělá vše proto, aby i to nejkrásnější pominulo. Prostřednictvím ega nelze milovat. Jakmile člověk rozezná povahu her svého ega, své materiální podstaty, a přihlédne k tomu, kam jej jeho ego a příklon k materiálnímu a pomíjivému dovedl, může vědomě učinit Volbu. Zde začíná skutečná duchovní cesta, cesta vedoucí Domů.
Probuzení
Jakmile člověk začne hledat v sobě, uzná svou chybu a přijme zodpovědnost za všechno, co se mu v životě děje, začne se duchovně probouzet. Náhle chápe, že všechny odpovědi, všechna ta pravda, láska, svoboda a štěstí, po kterých tak mocně toužil – jsou v něm celou dobu již dávno obsaženy. To ego mu bránilo vnímat vše krásné uvnitř sebe samého. To ego jej oddělovalo, vytvářelo rozpory, problémy, nedorozumění, stavělo překážky. Všechno, co si přejeme, máme u sebe - v sobě, už od začátku. Stačí jen zaměřit pozornost tím správným směrem – duchovním směrem. Naše Duše, naše skutečné a věčné Já, v sobě obsahují vše, co potřebujeme vědět, jejich podstatou je láska. Odpovědi, které přicházejí z našeho nitra, jsou naprosto odlišné od odpovědí, které nám předestírá naše ego. To, co jde od Duše, je hladivé, konejšivé, plné naděje, jiskřivé radosti a lásky. To, co jde od Duše, povznáší. Odpovědi vzešlé z ega jsou ostré, plné rozporů, nespokojené, negativní, neuspokojující, nutí nás trpět, strhávají nás do temnoty, do pocitů beznaděje a frustrace.
Duchovní cesta – cesta lásky
Člověk, který se upřímně rozhodl poznat podstatu sebe samého, svou Duši, stanul na duchovní cestě a je obrácen dovnitř. Již nehledá dokonalého partnera, již nehledá lásku a štěstí ve vnějším světě, hledá sám sebe. Člověk, který pochopil příčinu svých nezdarů a utrpení, odpustil, přijal, smířil se, je nyní sám, aby poznal, kým je. Tak nějak vnitřně cítí, že je vše v pořádku, cítí se dobře, přestože nikdy předtím samotu nevyhledával. Samota a ticho jsou tím nejlepším prostředím pro sebepozorování a poznání. Jakmile člověk začne upřímně hledat svou Duši, začnou k němu proudit zcela jiné informace, než tomu bylo doposud. Náhle k němu přichází ty správné knihy, potkává v pravý čas ty pravé lidi, dozvídá se informace a odpovědi téměř okamžitě po položení otázky. Je to náhoda? Nikoliv! Je to proto, že jde tím správným směrem. Člověk, který hledá svou Duši, začne nacházet vše potřebné - Znalosti a nástroje (duchovní techniky a meditace), jež ho dovedou k cíli. Nejúčinnějším nástrojem k poznání Duše je tisíce let stará a po celém světě hojně praktikovaná meditace Lotosový květ.
Klenot v lotosu
Když člověk začne cítit svou Duši, je to jako by našel poklad. Cítí nikdy nepoznaný klid, mír a lásku. Když je blízko své duše, cítí bezpečí, vnitřní štěstí a svobodu, ví, že vše je v pořádku. Čím častěji a více se k ní přibližuje, tím více chápe iluzornost života, jenž předtím žil. V Duši, jež je antihmotou, částicí z duchovního světa, je ukryta moudrost, pravda, láska a síla, která nemá ve světě hmoty obdoby. Duše člověka je skutečným pokladem, je klíčem ke všemu, co jsme kdy chtěli. Mimochodem, Avalókitéšvarova mantra: "ÓM MANI PADME HUM" v překladu znamená: "Klenot ukrytý v lotosu", což jasně odkazuje na výše zmíněnou meditaci lotosový květ, díky které lze Duši poznat. Láska, která vychází z Duše, je skutečnější než samo hmotné tělo člověka - je skutečnější než celý viditelný svět kolem nás. Jak se člověk probouzí a začíná chápat, že to, co hledal, celou dobu nosil v sobě, začne se upřímně smát všem svým předešlým myšlenkám, představám a snům. To je opravdové probuzení. Prostřednictvím vnitřních hlubokých pocitů, pramenících z Duše, nachází skutečnou podstatu a hloubku, nekonečnou hloubku lásky. Lásky, která proudí bez příčiny, neklade podmínky, ale dává svobodu, lásku, která nepřichází z venčí, ale vyvěrá zevnitř, přetéká ven. Lásku, která nepřichází ani neodchází, prostě JE, za všech okolností – a to ve všem, všech a všude. Říká se, že Boha nelze chápat, ale cítit. Cítit jej lze pouze Duší. Ten, kdo svou Duši poznal, zcela úplně chápe toto tvrzení. Duše je portálem do světa Boha. Pakliže se vědomí osobnosti daří být s touto Duší ve spojení, člověk se duchovně rozvíjí, roste, zraje. Pakliže se vědomí osobnosti zcela spojí s Duší (říká se osvícená mysl), pak člověk dosáhl stavu osvícení (mókša). Tehdy tato bytost ukončuje koloběh znovuzrozování a jako zralá Duše odchází Domů, do světa Boha.
Láska, duše, osvícení
Cesta Duše je dlouhá, není to vždy procházka růžovou zahradou, je plná všemožných nástrah a pastí. Přesto však musíme chápat, že Duše nikdy nepřestane toužit po návratu do říše Jednoty a lásky. Můžeme se pokusit tento fakt ignorovat, ale nijak to nezměníme. Materiální svět a jeho bohatství nám nikdy nenahradí to pravé, co hledáme. To pravé je věčné a nestojí nic, nelze to koupit, protože to celou dobu nosíme v sobě. Toužíme-li po lásce, nalezněme ji uvnitř sebe, protože tam je její pramen. To z duše vyvěrá její mocný proud. Pochopme, že láska je naší podstatou, že je reálnou silou a je přítomna ve všem, ve všech a všude.
Vnitřní láska nám dává až nadlidskou sílu, dává naději, osvěžuje, povznáší, činí nás skutečným Člověkem. Žijeme-li v lásce, žijeme v Bohu, jsme soucitní, pravdiví, ryzí, láskyplní, odpouštějící, nezištní i dobrotiví. Žijeme-li v lásce, jsme svobodní.
„Láska utopí ve svých hlubinách mnohé zlo, které chtělo bujet.“
-Buddha –
Článek vychází ze znalostí z knihy AllatRa od autorky Anastasie Novych.
