O životě duše na Boží Dlani
Když Ježíš žil mezi lidmi jako obyčejný člověk, mohl vždy mluvit s Otcem Nebeským, a Sílu Velikou z Otce vycházející mohl vždy pociťovat. A On tehdy mnohé vykonal, aby ukázal, jak může žít člověk na Zemi. A hlavně nám přikazoval, abychom se stali takovými, jako On: «Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš Otec Nebeský!» Ale snaží se o to někdo?
Dokud člověk udržuje sebe-duši v malomyslnosti, nevíře, zoufalství a v hněvu, nemůže mu Bůh pomoci, protože člověk z neznalosti a nevíry zavrhuje Lásku Boží Všemohoucí, Pomoc a Jeho Něžnou Péči!
Co by mohl člověk v tomhle světě změnit? Čím by mohl začít?
Především — sama sebe může opravit: duši očistit, srdce duchovní láskou naplnit, žít ne podle svých chtíčů, ale podle Boží Vůle. A právě až potom — dokáže takový člověk i pomáhat svým bližním! Udělat to může každý člověk, poněvadž je mu ta možnost dána Bohem.
A pozvedá se pak duše, ozářená láskou srdečnou, k jinému životu, ačkoliv ještě má tělo. Tělo zůstane stejné, ruce — stejné, ale duše přeměněná — jakoby v jiném světě — rajském — teď žije! Žije naplněná láskou, a s Bohem se o všem radí! Všechno kolem se zdá být stejné — ale život člověka se stal jiným!
Bůh zná — tvou minulost, i každou myšlenku! Každý člověk je neustále — jako na Boží Dlani! Ale až tehdy, když se to člověk dozví, může mu z toho vzejít velký užitek! Protože, pokud člověk ví, že jsou Bohu viditelné všechny jeho myšlenky, i ty nejtajnější, a že Bůh ví o všech jeho činech a dokonce i to, co člověka k těm činům vybídlo, pak začne člověk svůj život pozorněji budovat!…
Říká se, že člověk musí mít strach před Bohem, aby nehřešil. Ale já si to právě nemyslím. Když si člověk ze strachu vybírá dobro, a ne zlo, pak Bůh vidí, že v té duši není láska, ale strach… A není to té duši započítáno… Čistotu duše před Bohem musíme udržovat ne proto, že může následovat trest za hříšné činy a myšlenky! Vždyť naše úmysly nejsou před Bohem tajemstvím! A nemůžeme naše činy ukrýt před Jeho vševidoucím pohledem!
Ale jestliže vidí Bůh moji nedokonalost, — pak bych se měl za to stydět. A žít ve studu a hanbě — to nemá duše zapotřebí…
Jestliže člověk pochopil, že špatně zamýšlel, že se špatně zachoval a stydí se za to před Bohem, — pak se vynasnaží podruhé nehřešit!
Je také důležité nedovolit v sobě vzniknout lži — té vnitřní lži, co člověku samotnému zakrývá oči před jeho neřestmi… To je ta lež, kdy si člověk, aby v sobě neslyšel tichý hlas svého svědomí, začíná sám pro sebe vymýšlet ospravedlnění, například — ne sebe, ale druhé ze všeho obviňovat! Ale jestliže člověk upřímně zatouží sebe — jako duši — napravit, pak je to pro Boha svátek! Bůh tomu člověku v nápravě duše začíná pomáhat, pracují pak společně.
Dokud si člověk není vědom, že ho Bůh neustále vidí, zdá se mu všechno, co se mu nabízí, stejné, — to špatné, i to dobré… A taková duše žije, skoro jakoby úplně spala nebo byla slepá a hluchá… A z takového života není mnoho užitku…
Úryvek z článku O životě duše na Boží Dlani