(O největším omylu lidí)  - Díl pátý: Vědomí ... ďábel! 

Po pravdě řečeno jsme byli velice překvapeni, že právě v době přepisu této (už nahrané) besedy do textové podoby se na YOU TUBE, na kanálu „АЛЛАТРА TV“ objevil nový pořad s I. M. Danilovem „Pravda je pro všechny jedna“, jehož druhá polovina se věnuje tématu lidského VĚDOMÍ. Těžko říct, zda to byla náhoda. Události běží v jediném nepřetržitém proudu a nemá smysl proti tomu něco dělat. Prapůvodní Znalosti se šíří neuvěřitelnou rychlostí a my jsme pouze svědky tohoto globálního duchovního obrození. V nové besedě jsme se chystali dotknout tématu lidského vědomí, ale v průběhu rozhovoru se obraz začal natolik rozšiřovat a vyjasňovat, že jsem dokonce v sobě, v určitém okamžiku, pocítil nárůst emocí, protože mé mlhavé domněnky týkající se nejzáhadnějšího, zrádného „protivníka“ Boha byly nejenže oprávněné, ale navíc se odhalily ze zcela nečekané perspektivy. Z našich očí jakoby spadl závoj, který nám nedovoloval nahlédnout za kulisy divadla absurdity a odhalit šokující a neuvěřitelnou realitu, ve které my všichni přebýváme od narození až do smrti. Po dokončení úprav této besedy jsem si najednou uvědomil, že tohle je nejvíce provokativní materiál ze všech již dříve publikovaných, který je schopen u čtenáře vyvolat buď inspiraci a prohloubení pochopení, nebo negativní reakci či úplné zavržení, v závislosti na tom, na jaké vlně se čtenář nachází. Zkrátka, udělali jsme to, co jsme udělali a nezbývá, než zmačknout tlačítko „Publikovat“.
Jdeme na to!
***

Roman: Mnohokrát jsme v našich rozhovorech zmiňovali téma vědomí, a dnes bych chtěl o něm pohovořit, i když správněji by bylo asi říct - dotknout se tématu, protože studovat vědomí vědomím, jak já to chápu (rovněž tak, vědomím) – je chybné a zavádějící. První otázka: „Vědomí – to je hlavní překážka (kámen úrazu) na duchovní cestě a bohužel ne všichni překonávají tuto bariéru. Je to tak a proč?“
Imám: Vše záleží na tom, o co člověk usiluje, k čemu směřuje.
Roman: Zase mluvíme o základní volbě?
Imám: Ano, výběr duchovního nebo materiálního.
Roman: Ale toto úsilí se může zastavit na úrovni vědomí, a pak se mnohým zdá, že roky plynou a výsledek se nedostavuje. Pro lepší pochopení a porozumění by bylo dobré uvést pár příkladů ze života. Uvedu můj osobní příklad: „Nevím kolik let jsem šel duchovní cestou právě vědomím, vědomím jsem prováděl duchovní praktiku „Lotosový květ“, vědomím jsem se snažil něco procítit a něčeho dosáhnout. Nakonec kromě disciplíny a vůle jsem se k ničemu „nedopracoval“.“
Imám: Pojďme a začněme od začátku. Když se narodí dítě, co se u něj nejdříve rozvíjí?
Roman: Asi vědomí.
Imám: První roky života, kdy dítě ještě žije pocity, se rozvíjí Osobnost. Ale zapojuje se i Vědomí. Přibližně mezi 3. - 5. rokem života se aktivně rozvíjí Vědomí, intelekt, rodiče předávají dítěti informace, které sami mají. Prostřednictvím vědomí se člověk poprvé seznamuje se znalostmi, s duchovním dědictvím, díky čtení duchovních knih, esejí a podobně. A zde je důležitý vnitřní pocitový impulz. Děti to ještě cítí, později jim rodiče vkládají pochopení tohoto světa tak, jak ho sami vidí. Jak se sami naučili vidět tento svět. Přestože tento svět vůbec tak nevypadá, jak ho pozorujeme. Pozorujeme ho prostřednictvím téhož Vědomí. Stejně jako paprsek světla, který se přes hranol láme na mnoho různých barev, a jelikož my máme omezené vnímání, náš mozek vybírá pouze určité jedno spektrum, malý obrázek, vidíme pouze malý kousek obrázku. (Poznámka redakce: Přečtěte si více v článku „Jak lidské oko vidí tento svět“).
Julia Matvejeva: „Chcete říct, že to, co vidíme našima normálníma očima, že to není skutečná realita?“
Imám: „Vědecké výzkumy to již dávno prokázaly. Posuďte sami, člověk vnímá svět v určitém rozsahu – zvukové a vizuální frekvence. Například netopýři mohou používat sonary, delfíni mají široké spektrum vnímání, kočky vidí ve tmě v trochu větším rozsahu frekvence. To svědčí o tom, že nepoužíváme všechny možnosti, které nám byly dány. Ve skutečnosti je mozek člověka velice obsažný, co se týká informací a jeho možnosti nejsou omezeny obvyklým vnímáním. Vědci hovoří o tom, že má mnohem složitější stavbu. Tolik, co může lidský mozek přijmout, ani není potřebné pro život.“

Roman: „Co je Vědomí? Jen stručně, my už víme, že má strukturu pole.“
Imám: „Ano, k tomuto závěru došli i vědci, o tom se již otevřeně hovoří. Již dříve se to zjistilo, ale nevěděli, jak to pojmenovat, nechápali jeho původ, nevěděli, odkud se to bere. Ale nakonec tomu začali trochu rozumět, protože je to opravdu struktura pole. Zjistili to velmi jednoduše - položili si nejzákladnější otázku, která postavila psychology do slepé uličky: „Jak si můžeme pamatovat naše dětství, naši minulost, když všechny buňky v organismu se mění? Staré odumírají, nové vznikají. Dokonce i kostní buňky se obnovují jednou za 7 let.“ Rozumíte, všechny buňky našeho organismu se zcela mění.“
Roman: „A mozkové buňky taky?“
Imám: „Mozkové taky.“
Roman: „Ale Vědomí zůstává.“
Imám: „Ovšem, samozřejmě. Takže, kde je uložena paměť? Tato otázka dostala neurofyziology na mrtvý bod. Protože - pokud staré buňky umírají a nové se rodí, kde je paměť?“
Roman: „A nejen to. Je dokázáno, že při zástavách srdce, při operacích, je člověk dál schopen sledovat dění. Otázka zní, čím to sleduje?“
Julia: „Mnoho lidí si myslí, že oni jsou Vědomí, že „já“ - to je jejich souhrn představ, přesvědčení.“
Roman: „Vrátíme se k tomu, že člověk se skládá z více složek: fyzického těla, vědomí, osobnosti, duše a dalších energetických struktur. Bohužel, většina (doufám, že se to změní) vnímá sebe jen jako fyzické tělo. Uveďme elementární příklad: ustřihněte odrostlý nehet, podívejte se na něj a vyhoďte ho. Pokud my jsme tělo, tak jsme část sebe odřízli a vyhodili do koše. Copak jste to vy? Můžeme uvést ještě mnoho dalších podobných příkladů, je to více méně očividné. Ale co dělat s tím, že je absolutní většina lidí přesvědčena, že to jsou oni, kdo myslí, že právě oni sami přemýšlejí, což znamená, že se úplně ztotožňují se svým Vědomím?“
Julia: „Že člověk samotný je ten, kdo myslí.“
Roman: „Ano… nicméně, podle Prapůvodních Znalostí, člověk je ten, kdo je víc než vědomí, on je osobnost. Jedna věc je umět hezky mluvit a číst moudré knihy, ale něco zcela jiného je sám procítit a získat osobní zkušenost, a právě s tímto (tak jak já to vidím v okruhu svých známých) vznikají u mnohých problémy. Jak pomoci člověku procítit sám sebe, své pravé Já? Kde je ta hranice mezi Vědomím a Osobností? Myslím, že není ani zdaleka tak jednoduchá, je dokonce zákeřná, řekl bych, a je překážkou pro mnohé.“
Imám: „Od dětství nám předkládají určitý pohled na svět, jak byli naučeni naši rodiče, tak učí nás, své děti, vidět svět takový, jaký ho viděli oni, jaké zkušenosti získali.“
Roman: „Vědomím?“
Imám: (přikývne). „Tak to pokračuje ve školce i ve škole.“
Roman: „Takže vše se vyvíjí v rovině vědomí.“
Imám: „Učí nás (ve škole) různé předměty, přičemž se tyto předměty učíme odděleně, tzn., že znalosti jsou roztříštěné. Vlastně, abychom přišli na to, co je to Vědomí, musíme pochopit, jak si ho my, toto vědomí uvědomujeme. Podíváme-li se na to hlouběji (podrobněji), toto uvědomování v nás probíhá na úrovni vkládání informací. Vždyť vědomí, to je především soubor informací, neoperuje ničím jiným než tím, co do něj bylo vloženo.“
Roman: „Porovnávání s předchozími informacemi?“
Imám: „Ano. Porovnání, srovnávání – to je mechanismus pro rychlé učení. A když člověk začíná něco s něčím srovnávat, vzniká asociace, rychleji se učí, rychleji vnímá novou informaci, ve srovnání s tou, kterou již měl. Zpracování informací probíhá cestou porovnání: malé - velké ve srovnání s něčím. Je to teorie relativity. Máme malé, ve srovnání s ním je něco větší, ještě větší a tak dále a tak dále. Vlastně se stejně ukládají šablony chování - určité návyky jednat za určitých okolností, nějakým specifickým způsobem. Jinými slovy, návyk, který se vytvořil u člověka – to je šablona.“
Roman: „Takže člověk se v dětství a dospívání rozvíjí jenom na úrovni Vědomí?“
Imám: „Protože nic jiného nezná. Omezené znalosti o duchovním světě, duši, Osobnosti a jejich spojitosti vedly k tomu, že současný člověk vůbec neví, co to je duchovní svět a co je ve srovnání k němu ten materiální (hmotný) svět. Pokud člověk vidí pouze materiální (hmotný) svět, nemá s čím srovnávat.“
Roman: „Přitom všichni kolem prakticky vidí a hlavně si cení materiálna (hmoty).“
Imám: „Když se nacházíš uvnitř hmotného světa, jak ho můžeš pochopit? Jde o to, abys plně pochopil, co je vlastně zač, musíš vyjít za jeho meze. Proto, abychom pochopili, co je to Vědomí, je třeba rozumět mechanismu jeho působení a procítit, co to vlastně je. Vědomí a Systém Živočišného Rozumu je v principu jedno a totéž. Přesněji, Vědomí – to je část systému v každé osobě. Podle principu zrcadlového odrazu. Člověk má duši i osobnost jako součást duchovního světa. Ale má i Vědomí se svými strukturami, jako součást materiálního světa (systému).“

Maxim: „Dobře, logicky se objevuje otázka: „Z čeho se (vědomí) skládá?“
Imám: „Pokud to mám formulovat jazykem vědy, tak existují určitá pole informací. V současné době, díky Prapůvodním Znalostem, se už ví, že tato pole jsou složena z nejdrobnějších informačních struktur. Nejmenší z nich je septon. Tato specifická struktura se skládá z 6 kouřových zrcátek, a uvnitř se nachází energie.“
Roman: „Božská?“
Imám: „Ano, božská tvůrčí energie. Dříve se jí říkalo Allat. To je tvůrčí síla ženského počátku. Představte si - tam uvnitř je jakýsi Zdroj, ohraničený ze všech stran….“
Roman: „Ze šesti stran - zrcadly?“
Imám: „Křivými zrcadly. A v nich - jestliže je Zdroj uvnitř a je jimi obklopen – co je v nich (v zrcadlech)?“
Roman: „Zkreslení?“
Imám: „Stíny. Takže tyto stíny vlastně i představují náš hmotný svět. V podstatě je to iluze, o které se mluvilo v dávných dobách a v různých pojednáních.“
Roman: „Mája ...“
Imám: „A podobně. O tom mluvili všichni, kteří se zabývali duchovním rozvojem. Byli to staří Egypťané, hinduisté a další.“
Roman: “Promiňte, ale myslím si, že jsme se odklonili od tématu. Zjednodušíme to. Alespoň toto: nyní, v danou chvíli komunikujeme na úrovni Vědomí. Se skutečným duchovnem to nemá nic společného, je to tak? Komunikujeme od Vědomí k Vědomí.“
Imám: „Ano, předáváme si informace. Prostě žijeme ve světě informací. Protože z těchto septonů, o kterých jsme mluvili, se skládá pole Vědomí. Z nich se vytvářejí elementární částice a dále se skládají podle konkrétního programu do hmotné struktury nebo vytváří nějaký informační klastr (shluk). Například, máš nějaké znalosti. Pokud mluvíme slovy - je to soubor písmen. Slovo se skládá z písmen a nese v sobě určitou informační náplň, definuje nějaký pojem, který jsme se dohodli takto chápat. Dohodli jsme se, že tato barva je modrá. A že tam na té stěně je okno, dohodli jsme se a přijali to za samozřejmost /axiom a nikdo proti tomu nic nemá, copak někdo protestuje? Prostě jsme se tak všichni dohodli. V tomto světě jsme se domluvili, že tráva je zelená a nebe modré, že? To je pouze slovo, mající určitý význam.“
Maxim: „Vědomí - je samostatná jednotka?“
Imám: „Vědomí jednotlivce se vždy rozvíjí fraktálně. Existují lidská vědomí a je i kolektivní vědomí, vědomí města, země a tak dále. Podobně je tomu u vědomí planety a vědomí celého hmotného rozumu.“
Roman: „Fraktálně?“
Imám: „Všechno rozumné má v podstatě svoji určitou strukturu. Jedinou věc, kterou nemá, je život. Jinými slovy, nemá svůj zdroj.“
Roman: „A co mu dodává energii? Lidská pozornost?“
Imám: „Ano. Pouze pozornost člověka, jako jediná energetická složka, drží celý tento svět. Podívejte se - před dvěma sty lety nebyl takový technologický boom. Proč? Lidské myšlení se tímto směrem nerozvíjelo. Lidé více používali pocity. Proto nepotřebovali technické nástroje pro usnadnění své práce. Měli dostatek všeho, co potřebovali. Taková úroveň spotřebitelství nebyla nikde ve světě zapotřebí, lidem stačilo to, co měli. Člověk jasně chápal, že má tělo, které je nutné krmit a vychovávat, rozvíjel svou Osobnost, a lidé tak i žili. Jakmile jsme jako lidstvo začali přemýšlet, začali jsme vymýšlet různé předměty pro usnadnění života…“
Roman: „Dostali jsme se do pasti, do závislosti?“
Imám: „Prakticky, co jsme začali dělat? Začali jsme utvářet svět, ve kterém dnes žijeme. Podívejte se, jakýkoli objekt je především něčí dříve zformovaná myšlenka?“
Roman: „Ano.“
Imám: „Někdo to vymyslel, někdo s tím přišel.“                     
Maxim: „Co je na prvním místě? Myšlenka, nebo vědomí?“
Imám: „Vždy je u člověka na prvním místě přání (touha). Přání přichází z Vědomí. Je to pochopitelné, že si člověk myslí … myslí si, že to on samotný činí objevy. Ve skutečnosti však existuje soubor informací, který existoval vždy. A člověk si jednoduše něco z tohoto souboru vybírá. A myslí si, že to on něco vynalezl, ale ve skutečnosti pouze banálně obdrží nějakou informaci o tom, s čím souviselo jeho přání.“
Roman: „Takže existuje všeobecné informační pole?“
Imám: „Existuje informační pole, které bylo vytvořeno v průběhu mnoha staletí různými civilizacemi.“
Roman: „Pokud ano, opravdu je v něm už všechno?“
Imám: „Ano. Je třeba pochopit, že veškeré informace, tykající se hmotného světa, již existují. Všechna technická zařízení, všechny inovace, to vše je již v informačním poli. Osoba, která aktivně hledá nějaké informace k určitému problému, nebo v určité oblasti vědy, si prostě vytvoří kanál pro získání této informace.“
Roman: „A dříve nebo později…“
Imám: „Přes své Vědomí obdrží tento druh informace. A tak vznikne nějaký vynález.“

Roman: „Pojďme si to ještě podrobněji rozebrat, protože, jak neustále opakuji, naši čtenáři jsou lidé s různou mírou poznání, mnozí o tom slyší úplně poprvé. Čím je to dostupnější, tím je to jasnější. Asociativní příklad: „Já - myslím“.„Já“ – to je malá částečka (buňka) - individuální vědomí. A tato buňka je připojena ke společnému informačnímu poli globálního vědomí? Nebo například: „Já - myslím“ - je to chapadlo připojené k obrovské chobotnice, že ano? A toto chapadlo může od chobotnice obdržet jakoukoliv informaci, pokud si to přeje, vynaloží při tom nějaké úsilí a věnuje tomu pozornost, je to tak správně? Přitom ztrácíme sílu (energii), která je nám dána k něčemu úplně jinému.“ (viz rozhovor „Spása duše“).
Imám: „Ano. Přesně tak. Podívejte se na to ještě jednodušeji. Vznikla u vás chuť na cukříček.“
Roman: „U mne? Přesněji řečeno, u mého Vědomí?“
Imám: „Důsledkem chemie v těle vznikla potřeba získat sacharidy. Začnete formovat obraz toho, co chcete. Ne vy, ale vaše Vědomí naznačuje, že je to nějaké ovoce nebo nějaká sladkost. Vkládáte do toho svou pozornost. Vědomí dalo požadavek do všeobecného informačního pole. A vy si pro to jdete, ono (vědomí) vás vede. Dokonce to nejdete vy, neboť Osobnost je v tuto chvíli omezená, ona prostě souhlasí s Vědomím a plní program, který je v danou chvíli aktivován. Vše kolem nás jsou programy. Ted‘ je aktivován program na dosažení potřebného produktu, Vědomí vede tělo do obchodu a my (jakožto Osobnost) k tomu dáváme svůj souhlas. Kupujeme, vkládáme do toho pozornost, kupujeme a konzumujeme daný produkt. V tomto případě je Tělo a Vědomí orientováno stejným směrem. Tělo má potřebu, Vědomí tuto potřebu zabezpečí.“
Roman: „Ale je zde důležitý moment. Úplně první impulz šel z Vědomí?“
Imám: „Určitě.“
Roman: „Vycházíme-li z duality tohoto světa, (duchovní / materiální) nebo pro většinu srozumitelnějším přirovnáním – Bůh a Ďábel… tak koho v daném případě poslouchám? Vezmeme banální situaci: „Mám chuť na meruňku“.
Imám: „Ve skutečnosti tu chuť nemáte vy.“
Roman: „Oh, až tak! A kdo?“
Imám: „Tělo, jakožto materiální objekt, má určitou potřebu. Je spojeno s Vědomím, které je jako počítačový systém, obsluhující sebe a tělo. Vědomí přijímá zprávu, že tělo potřebuje určité množství sacharidů (týká se to jak potravin, tak potřeby získat jakýkoli hmotný objekt). Vědomí zprávu přijímá, aktivuje se program vytvoření, získání či “vyrábění“ – zhmotnění potřebného předmětu. Osobnost v tomto případě vystupuje jako ten, kdo „financuje“ v tomto světě vznik objektu, jenž byl vybrán vědomím na základě obdržené zprávy od těla.“
Roman: „V daném případě je to pozornost? Nebo takzvaný allat?“
Imám: „Ano, je to pozornost, síla tvoření, daná člověku od začátku.“
Roman: „Takže tělo společně s Vědomím drze „kradou“ sílu (allat), která je určená pro duchovní osvobození, nebo spásu Duše?“
Imám: „A člověk, který neví nic o tom, co je to síla pozornosti a nakolik je cenná, plýtvá tímto vzácným zdrojem na rozmary těla a vědomí.“

Roman: „Náš rozhovor se začal ubírat zajímavým směrem.“ (S úsměvem)
Imám: „Vědomí má své vlastní programy. Mluvili jsme o potřebách těla, ale Vědomí má také své vlastní potřeby.“
Roman: „Mimochodem, někde jsem slyšel, že Vědomí, jako struktura pole, chce také „jíst“? Je to pravda?“
Imám: „Ano. Jakýkoliv materiální objekt potřebuje dobít energii. Naše fyzické tělo je v zásadě uzpůsobeno tak, že v něm probíhají biochemické procesy, a tím dochází k výměně energie. A jeho schopnost žít je podmíněna tomu, že se rozpadají některé chemické prvky, uvolňuje se energie a člověk má možnost pohybovat se, vykonávat nějaké úkony.“
Roman: „V trojrozměrném světě?“
Imám: „Přesně tak. Něco dělat a tak dále. Vědomí má své vlastní potřeby. Vědomí ale nemá své prostředky, své zdroje (energii), proto používá ten zdroj, který je dán člověku při narození.“
Roman: „Je to lidská pozornost, jak jsme již pochopili.“
Imám: „Ano. Můžeme se ještě zmínit o tom, jak funguje tělo a jak funguje Vědomí. K tomu, aby v těle docházelo k nějakým změnám, kromě těch biochemických procesů, které v něm probíhají (na všechny tyto změny, na všechny chemické reakce v těle) je také potřebná energie (pro rozpad jedněch prvků a pro formování druhých). Je to biochemická laboratoř. Ani jedna laboratoř nebude pracovat bez elektřiny, bez topení, bez jistých zdrojů energie. V člověku se taková energie nachází a říká se jí Prána. Takže, na všechno to, co se děje v těle, na všechny v něm probíhající biochemické procesy, se utrácí tato drahocenná energie Prány. Obrazně řečeno, jako benzín v autě. A pozornost člověka, to je božská energie, která neustále proudí od Duše k Osobnosti.“
Roman: „A Osobnost už…“
Imám: „Osobnost je… věc se má tak, že….“
Roman: „Jen vybírá, že?“
Imám: „Za prvé, ona si vybírá. Ale problém je v tomto případě v něčem jiném - Osobnost se nerozvíjí.“
Roman: „Ano ovšem, když se rozvíjí Vědomí…“
Imám: „Vědomí se rozvíjí rychleji, než se rozvíjí Osobnost, protože když lidé ztratí znalosti, tak rozvíjejí Vědomí a ne Osobnost. Nevědí, co je to rozvoj Osobnosti. Osobnost – to je duchovní složka.“

Julia: „Ještě ani teď lidé nevědí, že Osobnost a Vědomí jsou rozdílné věci. A dokonce i ti, kteří jsou obeznámeni s Prapůvodními Znalostmi a zvolili si službu Bohu, si myslí, že již učinili volbu a jdou duchovní cestou. Ale fakticky se často stává, že člověk dál žije Vědomím a je s ním plně ztotožněn. Jak má člověk rozeznat, že je ještě silně připoután k Vědomí? Možná jsou nějaké „symptomy“ tohoto připoutání? Tak zřejmé, aby se člověk přesvědčil a začal dělat nějaké kroky, aby sebe identifikoval.“
Roman: „Uvědomit si, či spíše procítit duchovní stránku! Ano, Vědomí - to je největší kámen úrazu.“
Imám: „Začněme tím, že bez pochopení toho, že je v člověku duchovní složka, bez znalostí toho, jak je člověk stvořen, z čeho se skládá a jaká je jeho konstrukce, člověk nemůže provést volbu pro rozvoj své Osobnosti.“
Roman: „V každém případě jsou nejdříve nutné znalosti“
Imám: „V každém případě člověk potřebuje duchovní znalosti proto, aby se Osobnost rozvíjela.“
Roman: „Přijímáme je Vědomím?“
Imám: „Podívejte se. Aby se rozvíjela Osobnost, jsou potřebné duchovní znalosti, je potřebná duchovní potrava, jsou potřebné pocity. Dítě do svých 3-5 let žije pocity. Takže do pěti let se rozvíjí jeho Osobnost. Potom ho rodiče přeformátují tak, aby interagovali s okolním světem, a začínají aktivně rozvíjet jeho intelekt a Vědomí. Přitom se rozvoj Osobnosti v podstatě zastavuje. Proto se Osobnost nachází na úrovni pětiletého dítěte.“
Maxim: „Pochopili jsme, že Osobnost a Vědomí zodpovídají za duchovní a hmotný rozvoj. Kde se nachází v daném momentu Osobnost a Vědomí? Jak interagují mezi sebou a protínají se? Chápeme už, že to jsou dva protipóly (antipody)?“
Roman: „Mimochodem, jedná se opravdu o dva antipody?“
Imám: „No, ve skutečnosti ano. I když… no, pojďme se na to podívat hlouběji. Člověk má energetickou konstrukci…“
Roman: „Omlouvám se za přerušení, zde je dobré zmínit populárním videoklip. K dnešnímu dni je to, řekněme, revoluční informace.“
Imám: „Tak tedy pro pochopení toho, jak to funguje. Osobnost se nachází ve vrcholu energetické struktury. Když tvořivá síla, síla Allatu, síla pozornosti, plyne z Duše k Osobnosti, směřuje nahoru septonovým kanálkem, dříve se tomu říkalo Stříbrná nit. Dále prochází přes pole Vědomí k Osobnosti. Ale Vědomí hned formuje určitý požadavek, protože Vědomí potřebuje sílu pozornosti pro to, aby mohlo existovat. Silou pozornosti disponuje pouze Osobnost.“
Roman: „Počkat! Vrchní velitel v člověku je právě Osobnost?“
Imám: „Ano. Ale na úrovni pětiletého dítěte, tak, promiňte, jaké rozhodnutí může přijmout? Dítěti ukázali krásnou hračku a ono ji chce: „Mami, dej!“
Roman: „Projelo kolem krásné auto – chci ho.“
Julia: „Neudělali něco tak, jak se nám líbí, hned se pohoršujeme, jsme podráždění.“
Imám: „Přirozeně. Uvidí bonbónek nebo cokoliv jiného… kolik asi může pětileté dítě udělat vlastních rozhodnutí?“
Maxim: „A Vědomí odpovídá biologickému věku člověka?“
Imám: „Vědomí je vždy starší v rozvoji, mám tím na mysli, že je vždy rozvinutější než Osobnost. Vědomí odpovídá věku lidského těla. Pokud Osobnost nerozvíjíme v duchovním směru, tak se ani ona nerozvíjí. Jak se říká, duchovní potravu by měl každý přijímat, tím spíše Osobnost pro svůj rozvoj. Duchovní část člověka má být vyživovaná duchovnem – pocity. Prožívat tyto pocity, neustále je pozorovat, neustále v těchto pocitech přebývat… tehdy se Osobnost rozvíjí. Co bude dál? Osobnost pozoruje, že se ve Vědomí zformoval nějaký obraz a jí samozřejmě zajímá, co že to je - obrací sílu pozornosti na Vědomí, na tento obraz. A tím je samozřejmě dána tato tvořivá síla k dispozici Vědomí.“
Roman: „Jinými slovy, k dispozici hmotnému světu. Takovým způsobem se svět hmoty vyvíjí?“
Imám: „Co je zajímavé…Vědomí vytvoří Osobnosti požadavek, ale ve skutečnosti využije vždy jen asi 10 % této síly na vytvoření daného požadavku a zbytek si ponechá pro svoji potřebu. To znamená, že pokaždé Osobnost podvede.“

Julia: „A co je Vědomí ve vztahu k Osobnosti? Je to asistent nebo nepřítel? Nástroj, který nám pomáhá žít v hmotném světě nebo něco, co je nezbytně dáno?“
Roman: „Spíše se podobá lháři… Co je vlastně celkově Vědomí ve vztahu k Osobnosti, k člověku?“
Julia: „Chce něco Vědomí od Osobnosti, jestliže se živí pozorností Osobnosti, a k jakým důsledkům pak dochází?“
Imám: „Vraťme se kousek zpátky. Vědomí může být buď parazitem nebo nástrojem. Ano, může být jedním i druhým. Ale v závislosti na rozvoji Osobnosti. Za jakých podmínek to může nastat? Jestliže se Osobnost nerozvíjí, tak je Vědomí parazit. Prakticky se živí silou pozornosti Osobnosti a Osobnost samotná se nerozvíjí…“
Roman: „A jak se to projevuje? „Já chci, já chci, já chci, já chci“ – je to tak?“
Imám: „Ve všech potřebách Vědomí, pokud s tím Osobnost po celou dobu souhlasí, přičemž Vědomí mu toho tolik našeptává! Začíná euforií a končí depresí.“
Roman: „To je i hlas v hlavě, i vnitřní rozpor, a také přání a emoce?“
Imám: „A myšlenky – všechno to jsou programy, které se aktivují právě silou pozornosti. Myšlenky – programy, které předhazuje Vědomí. Ale zde je zajímavý moment, Vědomí, celou tu dobu sleduje pouze své cíle, ovšem předkládá je jako přání Osobnosti samotné. Včetně přání fyzického těla. Ono v podstatě doporučuje Osobnosti soustředit pozornost pouze na materiální svět – utratit tuto drahocennou sílu. A nerozvinutá Osobnost vybírá programy Vědomí. Znovu uvedeme srozumitelnou analogii. Máte nějaký zdroj. Nejjednodušší, například máte….“
Roman: „Peníze.“
Imám: „Peníze, dobře. Tak vám dali peníze proto, abyste se něčemu naučili pro vlastní rozvoj, díky čemuž budete v budoucnu schopni pomoct svým rodičům, bratrům, sestrám, uděláte něco pro lidi. A vy jste je vzali a větší část těchto peněz jste prohráli v ruletě… nebo jste je propili.“
Roman: „Zkrátka, utratili.“
Imám: „Vyplýtvali, jsou fuč! No, dobře, ještě něco málo dostanete, ale ten, kdo vám tuto sílu dává, se dívá, kam jí směřujete. On je však štědrý, dal vám ještě nějakou možnost. Opět jste je propili, prohýřili, utratili jen tak. Ani sobě, ani druhým jste nepomohli. Samozřejmě, že příště obdržíte ještě méně.“
Roman: „Kanál se uzavírá?“
Imám: „Ovšem. Přece vám nikdo nebude dávat své zdroje, jestliže se sám nerozvíjíte a neděláte nic pro druhé.“
Roman: „Má se na mysli kanál z Duchovního světa?“
Imám: „Ano. Stejně tak i síla pozornosti, síla pocitů. Podívejte se na lidi, kteří žijí Vědomím. Podívejte se na ty, kteří pijí, na ty, kteří konzumují drogy.“
Roman: „Prázdní. Úplně vyschlí, energeticky prázdní.“
Imám: „Nic pro lidi nedělají, nemají city, mají emoce, ano, přichází o schopnost cítění, necítí druhého člověka. Teď rozebíráme pouze jednu možnost, kdy Osobnost nevkládá pozornost tam, kam by měla.“

Maxim: „A proč chce Vědomí „jíst“? Pro zachování svých biochemických procesů. Ale také je znám fakt, že je nenasytné a čím více mu dáváš, tím více chce. S čím je to spojeno?“
Imám: „Aby to bylo naprosto jasné: biochemické procesy se týkají fyzického těla. Vědomí má své priority. Vždy je zaměřeno na dominanci. Také se nachází ve strachu před zničením. Pud sebezáchovy má jak tělo, tak i Vědomí. Jestliže Vědomí odporujeme a ono není dominantní, naopak někdo dominuje nad ním, tak to Vědomí přijímá jako agresi, jako útok na něj. Je neustále připravené odrazit útok, nebo je naopak agresivní a touží získat zdroj od druhých.“
Roman: „Můžeme říci, že právě Vědomí vidí v okolí nepřítele?“
Imám: „Určitě je to pravda. Buď nepřítele, nebo kořist.“
Roman: „A vymýšlí různé strategie manipulace?“
Imám: „Ano. A proč? Protože když je dominantní, tak získává tu samou energii, ale od druhých lidí. Prakticky požírá energii těch, se kterými je v kontaktu. Vyprovokuje v někom emoce, přitáhne na sebe jeho pozornost, a to je také energie pocházející z druhého člověka. A tímto způsobem ten, který je dominantní a jehož Vědomí je aktivní, upoutává na sebe pozornost a Vědomí ji požírá.“
Roman: „No teda, pořádně jsme do toho kopli!“(ohromeně)
Julia: „Mimochodem, vždyť tohle velmi často vidíme v každodenním životě, prakticky všechny mezilidské vztahy jsou na tom postavené.“
Imám: „Ano. Žijeme v nepřátelském prostředí. Promiňte, ale Vědomí a Systém materiálního (hmotného) světa - to je pro Duši a Osobnost agresivní prostředí.“
Maxim: „A v čem spočívá jeho síla? Říkáme, že má strukturu pole, kterou nemůžeme ohmatat, ale soudě podle toho, jak umí navnadit biologický subjekt tak, aby se mu zachtělo bonbónku…“
Imám: „Je rozumné.“
Maxim: „Dal jsi tomu pozornost, šel a koupil to, přišel jsi domů a snědl to – všichni lidé tak žijí.“
Roman: „Takže to vypadá tak, že je sedm miliard Vědomí a všichni toto monstrum vykrmují?“
Max: „Tak v čem je jeho síla a můžeme to vysvětlit na nějakém příkladu?“
Imám: „Podívejte, je to agresor. Agresivní prostředí, které má svůj rozum.“
Roman: „Ale ono je v každém z nás! A projevuje se v každém z nás!“
Imám: „No, pokud použijeme analogii, o které jsme hovořili předtím, tak je to chobotnice. Obrovská chobotnice, jejíž chapadla jsou v každém člověku jako individuální Vědomí.“
Roman: „A jestli člověk žije Vědomím, tak se tím tato chobotnice živí?“
Imám: „Živí se neustále.“
Julia: „A člověk žije Vědomím vždy, pokud není na pocitech!“
Imám: „Pojďme to rozebrat trochu hlouběji, protože tento pohled je povrchní. Už jsme spolu hovořili o tom, že je společný Živočišný Rozum, společné Vědomí. Nebo jak říkají psychologové, „kolektivní nevědomí“.“
Roman: „Ano, nazvěme to chobotnicí…, její celé tělo.“
Imám: „Můžete ho nazývat, jak chcete - ďábel, chobotnice, jak chcete.“
Roman: „Ďábel? To je i hlavní orgán chobotnice?!“
Imám: „Vždyť celý materiální svět je tato struktura. My se nacházíme uvnitř této struktury. Tato struktura nás neustále obklopuje. Všude a ve všem. Vše, co vidíme, vše, co sledujeme – to je ono, to je materiální svět.“
Roman: „Hmm, já například jsem šel dlouhou dobu do Duchovního světa Vědomím a skrze Vědomí. Šel jsem k Bohu „s Ďáblem a skrze Ďábla“, co naděláš! Jak to tak vypadá, v tom se ukrývala past, jak pro mne, tak i pro celý náš kolektiv. Jestliže lidem řekneš, že když se rozvíjejí v materii a věnují jí pozornost, jdou k Bohu s Ďáblem, budou si myslet, že jsi blázen. Málokdo chápe, co je to Duch, protože nemá pocitové zkušenosti. Velmi důležitý moment…“
Imám: „To je problém. Děláš něco, snažíš se, ale pocity nejsou. Dobře, dospěli jsme k závěru, že kolektivní nevědomí má v každém člověku svou strukturu. Obrazně řečeno, svou lžíci, kterou pro sebe čerpá sílu Allatu.“
Roman: „Zachycuje pozornost?“
Imám: „Tato struktura pole se v konstrukci nachází mezi useknutou pyramidou a vrcholem.“
Roman: „Můžeme tedy říct, že člověk svou nekontrolovanou pozorností, která je nasměrována na nejrůznější, dokonce na ta nejbanálnější přání tohoto světa, krmí Ďábla?“
Imám: „Ano, bezpochyby, tak to i probíhá. Krmí ho.“
Maxim: „No, ale takhle to říct nemůžeme. Nebudou tomu rozumět.“
Roman: „Zblbnou, vždyť si všichni myslí, že Ďábel se projevuje v nějakém maniaku, někde tam v Sýrii, v LIH, v mudžahedínech, ve zločincích, odpadlících a tak dále. Že Ďábel je nějaké daleké a nereálné zlo.“
Julia: „Ve skutečnosti vymyšlené…“
Imám: „A tak tomu i je. A opět, proč při ztrátě Znalostí a vytváření náboženství lidé potřebovali přeložit odpovědnost na kohokoli jiného než na ně samotné? K tomu, aby se mohlo manipulovat lidmi, se muselo vymyslet nějaké strašidlo, aby někdo za vysvobození z jeho područí mohl dostávat své dividendy. Právě tak vznikají náboženství. Vlastně každá mocenská struktura. Nejdříve vymyslí strašáka, a potom vytvoří strukturu, která před tímto strašákem chrání.“
Roman: „Zajímavé.“
Imám: „Týká se to jak politiky, tak i náboženství. A tak vymysleli netvora s rohy a kopyty – čerta. I když je psáno, že hlavní „zásluha“ ďábla tkví v tom, že všechny přesvědčil, že neexistuje. Přičemž je tato struktura, tzn. část celkové všeobecné struktury Ďábla (je jedno, jak to nazvete, kolektivní nevědomí, tj. „ne“ + „vědomé“), v každém člověku. To jsou právě myšlenky, které přicházejí, negativní myšlenky různého charakteru - od depresivních až po agresivní, nebo pocházející z pýchy, o které se říká, že je oblíbeným hříchem Ďábla.“
Roman: „To je ta„legie“ z Bible?“
Imám: „Ano, jsou to myšlenky, které zní člověku v hlavě, přestože je sám neprodukuje. Je dobře známo, že mozek nevytváří myšlenky a jejich velké množství - legie.“
Roman: „A chudák člověk si myslí, že myšlenky jsou jeho vlastní.“
Imám: „Pakliže člověk začne zapisovat všechny myšlenky, které k němu přicházejí, a to zejména ve chvílích agrese, ve chvílích deprese, v nějakých takovýchto vybuzených stavech…“
Roman: „Zhrozí se.“
Imám: „Pokuste se zapsat vše, co vám přijde na mysl vše, co přichází v průběhu…“
Roman: „Jednoho dne …“
Imám: „Ano, nebo alespoň v průběhu 20-30 minut! Úplně všechno, nevynechat nic, zapsat každé slovo, ať je jakékoliv, i kdyby vyznělo všelijak, zapsat. A pak si to přečíst. Nejen, že nám vlasy vstanou na hlavě, ale zároveň si jasně uvědomí, že to není on, kdo myslí. Nejsou to jeho myšlenky v jeho hlavě.“
Roman: „Druhá verze experimentu je zkusit zastavit myšlenky na dobu alespoň pěti minut, aby se zjistilo, kdo jimi vládne. Zkoušel jsem to, je to velmi obtížné.“
Imám: „Ve skutečnosti, abyste je mohli zastavit, je třeba vědět jak. K tomu, abychom myšlenky zastavili, je potřeba pochopit, že nejsou naše. Můžeš zastavit to, co vidíš, to, co nevnímáš jako své (jako část sebe). Můžeš kontrolovat pouze vnější. A jestliže chápeme podstatu myšlenek a chápeme, odkud přicházejí (to znamená tím, že poznáváme systém, ve kterém se nacházíme, ve kterém společně žijeme, jeho cíle, priority, studujeme ho), potom je nám jasné, odkud se myšlenky berou. Odkud se berou emoce, jak vznikají a jak s nimi pracovat. Nejdůležitější je pochopit, že to nejsou naše myšlenky, zklidnit je, uklidnit emoce. Naučit se včas se zastavit dříve, než provedeme nějaký čin. Je to popsáno mnoha mudrci prakticky všech národů. Psali o tom všichni, kteří skutečně poznávali Duchovní svět. Vysvětlili, jak přichází myšlenka, jak se rozvíjí, jak vede k určitým činům. Vše to je velmi podrobně popsáno v knize „AllatRa“.“
Maxim: „A co dnes člověku brání jít touto cestou, tím spíše, když jsou dány Znalosti? Může přece začít studovat tento systém.“
Imám: „Nic mu nebrání, kromě vlastní lenosti a pýchy“
Julia: „Jde o to, že je třeba pečlivě a soustředěně věnovat čas pozorování svých myšlenek, svých reakcí na okolní svět, věnovat čas poznání toho, co se ve mně děje, co je v mé hlavě?“
Imám: „K tomu, abyste se to naučili, je třeba mít světonázor. Vždyť člověka neučili, že je duální, že má Ducha, že má Duši, že má Vědomí a tělo, které jsou pro něj agresivním prostředím. Když člověk mění pohled na svět, když chápe (a to pouze díky Znalostem, které je třeba studovat ze všeho nejdříve), když ho studuje, začíná chápat, že není to, co vidí. Má viditelnou a neviditelnou strukturu, které jsou mezi sebou spojeny. Jakmile hledá projevy neviditelné struktury, tzn. její požadavky ve viditelném hmotném světě, tehdy člověk začíná poznávat sám sebe. Má světonázor, ví, jak vypadá v hmotném, viditelném světě, jak vypadá v tom neviditelném, ví to, cítí to. Potom studuje, jak v něm systém pracuje, pak se učí, jak je s ním možné pracovat a vymanit se z jeho kontroly. A to je právě to zastavení myšlenek, emocí a tak dále. A tehdy člověk pochopí, jak je ve skutečnosti silný. Ne jeho Vědomí, ne jeho tělo, ani jeho přání.“
Roman: „Ale to, jaký je skutečný.“
Imám: „To je ono. Ve skutečnosti se síla nachází pouze v Osobnosti. Protože jedině Osobnost vládne sílu pozornosti, sílu tvoření.“
Julia: „A probíhá to v každém případě? I když si člověk není vědom, že je Osobnost, přesto tuto silou vládne?“
Imám: „Pouze lidská Osobnost vládne touto silou.“
Maxim: „Takže člověk musí pochopit, co se musí naučit?“
Imám: „Přesně tak. První věc, kterou si člověk musí uvědomit je to, že potřebuje studovat Prapůvodní Znalosti, na základě těchto informací změnit svůj pohled na svět a začít praktickou výuku sebe jakožto viditelného a neviditelného systému.“
Roman: „Jak říkali naši předkové: „Poznej sám sebe“?“
Imám: „Poznáš sebe - poznáš svět.“
Maxim: „A můžete říct podrobněji, kdo je v tomto případě učeň a kdo učitel?“
Imám: „A teď se podívejte, co se děje. Když člověk začne studovat Prapůvodní Znalosti, když začne cítit svou Duši, vnímat sebe jako Osobnost, začíná cítit tyto hluboké pocity, s jejichž pomocí se stává jeho Osobnost zralejší a rozvíjí se. Pouze proto, že sám vkládá sílu pozornosti do svého vlastního rozvoje.“
Roman: „A co je v tomto případě Vědomí? Ten, kdo překáží?“
Imám: „Vědomí – to je ten, kdo bojuje o tuto sílu pozornosti. Ten, komu je potřebná pro jeho život. Ale Osobnost tuto sílu také potřebuje pro svou transformaci. Nejen, že ji potřebuje, je pro ni nezbytná!“
Roman: „Z toho vyplývá, že Ďábel je protistranou a v tom je jeho podstata?“
Imám: „Zde se opět podívejme…, je protistranou, ale v čem tkví duální postavení Osobnosti? Vědomí nemá žádný mechanismus, nemá ruce, nemá nohy, nenutí člověka dělat špatné věci. Ono prostě Osobnosti nabízí nějaká hmotná lákadla nebo své vlastní zájmy, nebo straší nějakými budoucími problémy.“
Roman: „Nebo vrací do minulosti.“
Imám: „Přirozeně. Do minulosti, a z ní pochází deprese, neuskutečněné sny, a člověk obvykle vytváří nějaké předpoklady, čeho by chtěl dosáhnout, dělá nějaké plány.“
Roman: „To se týká toho, že žijeme buď v minulosti anebo v budoucnosti, to je…“

Imám: „Práce Vědomí. Osobnost žije jen v přítomném okamžiku, pouze tady a teď.“
Roman: „Také jsem slyšel to, že „tady a teď" je vlastně Duchovní svět.“
Imám: „Ano. Posuďte sami, Duchovní svět – to je věčnost. Ve věčnosti není vektor pohybu. Věčnost prostě je. V ní není budoucnost ani minulost. Ve věčnosti je pouze teď.“
Roman: „A život je v podstatě u všech pouze teď, ale z nějakého důvodu lidé žijí lítostí nebo nadějí. Mimochodem, pojem „naděje“ je opravdu zákeřný (smích). Co je to? Další léčka nastavená systémem? „Mějte všichni naděje na to, že někdy něco přijde…“
Imám: „Jesti to vezmeme z pohledu náboženství, dříve byla Trojice - Víra, Láska a Moudrost (Sofie), a potom zavedli slovo "naděje".“
Roman: „Víra, Naděje, Láska.“
Imám: „Ano. Prostě to zavedli. A proč? Okamžitě to změnilo smysl. Když je víra, je láska silou, potom přichází moudrost, jak s touto silou naložit.“
Maxim: „V tomto okamžiku, teď.“
Imám: „Ano. A jakmile zavedli naději – naděje znamená, že někdo, někdy, něco udělá… někdo ti přinese …“
Roman: „Odstranili základ, prostě vytrhli nejdůležitější věc.“
Imám: „Ano, schovali, trošku zakamuflovali. Je tam Víra, Naděje, Láska a jejich matka Sofie, ale o té se jako obvykle nezmiňují. Moudrost zapomněli, Lásku přetvořili na chtíč nebo nějaké touhy, na emocionální stav.“
Roman: „A navíc to protáhli na dobu neurčitou.“
Imám: „Zavedli naději, která někdy, někde, něco dá. A znovu, dá něco v materiálním světě.“
Roman: „Jak zajímavě je všechno uspořádáno …“
Imám: „Tak. Pojďme dále, systém nebo Vědomí nabízí Osobnosti, aby si vybudovala nějaké plány do budoucna. Vždyť tohle nás přece učí, i rodiče to říkají: „musíš získat vzdělání, profesi, postavit si dům, založit rodinu, mít děti, vše podle šablon, stejně tak, jak to bylo u nich.“
Roman: „Skrze Vědomí.“
Imám: „Ano, ano. A dále, co dělá Vědomí? Vědomí člověku nabízí tento plán, nabízí mu, aby si ho představil a získal euforii z nějakého iluzorního štěstí v budoucnu. A tento úsek, který si člověk určil jako svou budoucnost, už systém převedl pro své vlastní potřeby. Protože člověk svou pozornost vkládá do budoucna. Na dosažení nějakého štěstí v nějakém budoucím časovém úseku.“
Roman: „V hmotném světě.“
Imám: „Jak jinak.“
Maxim: „No teda, vypadá to, že člověk už předem zaplatil?!“
Imám: „Ano! Předem už zaplatil.“
Roman: „To je ale ...!“
Imám: „Ještě nic nenastalo, ale člověk už svou pozorností zaplatil za to, co bude. A ještě nic není!“
Julia: „Takže, když přemýšlíme o budoucnosti, platíme už teď?“
Imám: „Ano, platíme už teď. Co se bude dít dál? Systém tento plán úplně zhatí, a člověk upadá do deprese a sebemrskačství.“
Julia: „A opět tím krmí systém, už podruhé!“
Imám: „Jistě, zlobí se na ostatní, protože se jeho plány neuskutečnily.“
Roman: „No, neuskutečnily se.., cosi se nepovedlo, něco nestihl.“
Imám: „Něco se zvrtlo. Nesplnilo se to,co očekával od druhé osoby, který má taky své Vědomí.“
Roman: „Nenastěhoval se do žádané lokality, koupil špatný byt, chtěl dvoupokojový, ale měl pouze na jednopokojový. Vzal si úvěr u špatné banky (s vysokými procenty) atd.“
Imám: „A hned vznikají emoce - a opět platíme systému celý program.“
Roman: „A kruci…“
Maxim: „To je zajímavé.“
Imám: „A děje se to každému člověku. Každému!“
Roman: „A to se týká otázky, odkud bere (systém) sílu, že?“
Imám: „Týká se to otázky - odkud bere sílu Vědomí.“
Julia: „Ano, my sami ho posilujeme!“
Imám: „Ano, ale co dělá Vědomí dál? Je přece racionální. Jasně chápe, že má ohraničené zdroje (energii). Proto nabízí člověku toto malé pokušení – naplánovat. A člověk za to zaplatí v plné míře. Půjčku ve výši 100 %, ne-li ještě více, vyplatí (systému). To znamená, že člověk vydává spoustu energie! Systém však do něj vložil jen málo. Jen, aby ho zlákal, že? Nějakou myšlenkou na to, co všechno v budoucnu dostane.“
Roman: „Nebo taková banální myšlenka: „Potřebuji domek na venkově. Samozřejmě, peníze nestačí, tak si vezmu půjčku.“ A právě díky této jediné myšlence upadám na desítky let v pracovní galeje. Hned mi dají půjčku, a tím se upíšu na 10-15 let otrocké práci.“
Imám: „Vezměme to ještě jednodušeji: jak funguje reklama?“
Julia: „Uviděl – a hned to chce.“

Imám: „Přesně tak. Vezměte jakoukoli reklamu. Řekněme, že jste viděli reklamu na nové auto a chcete ho koupit. A kdo v reklamě zpravidla stojí vedle auta? Stojí tam krásná dívka a usmívá se. Co se hned aktivuje? Instinkty, nejsilnější instinkty alfa-samce: „Když budu mít takové auto, tak budu mít vedle sebe i takovou dívku“. „Budu zkrátka drsňák, jako samec, jak vůdce smečky“, apod.“
Roman: „Nebo z druhé strany, omlouvám se za přerušení. Všiml jsem si, že nejběžnější emocí v reklamě je úsměv. Je to jakýsi klamný vzor štěstí. Ať je to zubní pasta, jogurt, prací prášek, lék na průjem, cokoliv.“
Julia: „Kupte – „A budete šťastní!“, říká Ďábel.“
Maxim: „A proč ne obráceně? Budu mít takovou dívku a budu mít i auto. Proč zrovna toto Vědomí překrucuje na tuto stranu?“
Imám: „Protože k tomu, aby někoho nalákali je zapotřební určitá sada doplňků.“
Roman: „A jak k tobě taková dívka přijde, když nemáš auto?“
Maxim: „Tak, promiň, když se chytneš na jeden „pamlsek“ (nějaké přání), pak dostaneš celý „balík“ dalších lákadel.“
Roman: „Jsi ženatý muž, myslím, že rozumíš.“ (Smích)
Imám: „A dívky obelhávají stejným způsobem. Podívejte na reklamu. Jakmile dívce nabízejí nějaký materiální předmět, hned vedle ukazují drsňáka - svalnatého, mužného, opáleného.“
Julia: „A jak systém slibuje štěstí? V každém případě si najdi muže, najdi svého milovaného a budeš šťastná.“
Imám: „A to je ten největší podvod systému. Říká se, že Ďábel – je největší podvodník, otec lží, a tak to taky je. Jakýkoliv podvod (klam) má začátek v jednoduchosti. Člověku se nabízí nějaká představa o štěstí: nějaká situace, nějaký materiální objekt, díky kterému bude šťastný. Jakmile člověk přijme tento obraz (představu), pocítí se v této situaci šťastný, vytvořil si sám v sobě iluzi – a tady i platí.“
Julia: „Přitom nechápe, že skutečné štěstí může být pouze tehdy, když v sobě cítíš svoji Duši, když žiješ Duchovním světem a láskou k Bohu.“
Roman: „Přičemž tady a teď.“
Imám: „Ne zítra, ani včera – pouze teď. A nyní už jasně chápeš, jaký jsi, že jsi šťastný. Kdy? Pouze teď. Klidný, vyrovnaný a šťastný mohu být pouze teď, v přítomnosti. Příští okamžiky mohu prožít stejně tak, protože chápu, že žiji pouze teď, pouze v tomto okamžiku. A v tomto okamžiku Osobnost dostává energii, pouze v tomto okamžiku tady a teď. Systém jí však odebírá – v minulosti a v budoucnosti.“
Julia: „A nabízí náhražku štěstí, které nikdy nepřijde. Nebo přijde, ovšem na velmi krátkou dobu a pak se znovu zamění na nové přání.“
Imám: „Ale to není štěstí - je to euforie. Euforie, že dostaneš nějaký materiální objekt, kterým se můžeš pochlubit, být na něj hrdá a podobně. A to skončí, jakmile člověk tento materiální objekt získá. Více emocí dostává v očekávání. Jakmile obdrží daný objekt, tak je po všem, tento pocit euforie u něj mizí.“
Julia: „Takže - lidé prožívají emoce a ne štěstí.“

Roman: „Já bych to chtěl trochu shrnout ...“
Imám: „Toto je jen začátek rozhovoru!“
Roman: „Ne, tomu rozumím! Shrnout v tom smyslu, že lidé žijí v civilizovaném spotřebitelském světě a každou sekundu jsou v kontaktu, v podstatě ... ŽIJÍ ĎÁBLEM! Oni si ani neuvědomují, kde On je, co On je a jak On působí! Ale lidé žijí Ďáblem, dokonce i ti dobří lidé! (a to už vůbec nemluvím o věřících). Žijí Jím, živí Ho, a samozřejmě tím trpí? Smyčka zahalená tajemstvím.“
Imám: „Právě proto málokdo zkoumá systém.“
Roman: „Ahaaa ...“
Imám: „Právě tím se dříve zabývali první křesťané, kteří poznávali systém, tím se zabývali duchovní lidé ve všech světových náboženstvích, ovšem jen ti, kteří skutečně hledali duchovno a zkoumali systém, ve kterém žijeme. Jakmile byla vytvořena náboženství, všechno skryli a nikdo už o tom nemluvil. Pouze se strašilo. Satanem, Ďáblem, je to jako strašák pro děti. Ale nikdo ho nezkoumá. A lidem se o tom neříká, že je třeba ho studovat a především jeho projevy v sobě samém.“
Roman: „To mě podrž (promiňte mi mou hovorovou ruštinu).“
Imám: „Prostě byly dány morální a etické standardy, podle kterých musel člověk žít. A pokud tak žít nebude, „přijde strašidlo“ a odnese ho někam pryč. Ačkoli, morálně - etické normy přece jen umožňují kontrolovat pohnutky, pocházející zŽivočišné podstaty, ze systému, z Vědomí – ať bychom to nazývali jakkoli. Prostě je zastavit. Nepodlehnout určitým emocionálním reakcím. Říká se přece: „Nezabiješ“ – to je jasné. „Nepokradeš“ – kontroluje spotřebitelství. „Nesesmilníš“ - kontroluje chtíč. Není toho mnoho, a i tak je to jen na úrovni zákazů. Ale jak to poznat, pochopit a jak s tím denně pracovat - o tom se nikde nemluví.“
Roman: „Dobře, pojďme si o tom promluvit, když už jsme to načali.“
Imám: „To se právě týká Prapůvodních Znalostí. Znalostí, které byly předávány Bódhisattvi (Učiteli), včetně Ježíše a Mohameda (mír s ním), posledního z proroků. V nich se právě hovořilo o tom, že je třeba zkoumat projevy Ďábla v sobě samém, a nepodlehnout mu. Boj mezi Duchem a Vědomím probíhá na poli lidského rozumu. A v nich se říká co? A opět, k tomu, abychom tohle všechno pochopili je potřeba, aby měl člověk možnost zřetelně procítit, co je svět Duchovní a svět Materiální, a jaký je mezi nimi rozdíl. Pochopit, že svět Duchovní, to je svět pocitů, to je svět štěstí, lásky, radosti a důstojnosti. To je to, co je od počátku v člověku, co mu dává štěstí v životě. Právě tohle je skutečný život. A to, co dnes člověk nazývá životem, to je pouhá existence. Nemůže mít v sobě štěstí z jednoho prostého důvodu: člověk chápe, že je smrtelný, a i když získal nějaký materiální objekt, nebude ho vlastnit věčně. I kdyby získal cokoliv. Navíc, všechno jednou skončí. Vždyť se podívejte, zmizely celé civilizace. Až nyní na ně narazili. Nacházejí stopy předešlých civilizací – z toho, co bylo, nezůstalo skoro nic.“
Julia: „Jak z materiálního, tak z nemateriálního hlediska. Vždyť, vezmeme-li třeba takovou všeobecnou šablonu, co je to štěstí – najít milovaného muže nebo milovanou ženu. Ovšem, jakmile jsi ji našel, jakmile ses oženil (nebo ses vdala) – okamžitě se začínáš bát, že ji (ho) ztratíš. Okamžitě!“
Imám: „Podívejte, co se týče tohoto momentu. Když se člověk zamiluje, je to zpravidla jeho vnitřní potřeba kontaktu Osobnosti s Duší, potřeba komunikace Duší mezi sebou, které prahnou jedna po druhé, protože Duchovní svět je celistvý, jednotný. Není v něm rozdělení. I tady, v tomto materiálním světě tíhne jedna Duše k té druhé.“
Roman: „Vše se překroutí na úrovni Vědomí.“
Imám: „Člověku má potřebu sjednotit se, touhu přebývat společně, v jednotě, v duchu. Ale co dělá Vědomí? Nabízí mu vnější objekt, vnější formu. Člověk svou pozornost obrací k tělu, na jeho tvar, na obličej, na nevím co… vůni, barvu apod. Co se stane? Člověk vidí obraz a myslí si, že je do tohoto obrazu zamilovaný. Ale když dojde k tomu, jak říkáš, že spolu začínají žít, hleďme, a láska je najednou pryč… nebo se najde něco, co není tak, jak bychom chtěli. Proč? Jak se píše v básni Ibn al-Fárida „Velká Kasída“: „Když jsi nakonec dosáhl cíle, láska náhle odejde, jako závan, spojení se přemění na rozloučení“. Proč? Protože člověk místo na hluboké pocity obrátil svou pozornost na vnější, promarnil tuto možnost, kterou má, na materiálno.“
Julia: „A je třeba pochopit, že tak to bude vždycky, když si přejeme cokoliv vnějšího, z toho, co náleží materiálnímu světu. Tak to bude vždycky, jelikož skutečné štěstí nenajdeme v ničem hmotném. A proto je taky nezbytné pochopit (udělala jsem sama pro sebe tento závěr), že vše, co nám Vědomí nabízí, je už od začátku podvod, záměna. A nemá pro mě, pro rozvoj Ducha, žádný přínos.“
Roman: „Ano, lhář.“
Imám: „Vědomí může být dobrým sluhou, ale zlým pánem. A opět, sluhou pouze tehdy, pokud ho člověk drží na krátkém obojku, neboť je to sluha, který je vždy připraven zradit. Vždy bude hledat možnost, aby okradl svého pána.“
Roman: „Energeticky, že?“
Imám: „Samozřejmě. A pokud se zvíře (třeba pes) nebude překrmovat a podrobí se pravidelnému výcviku, tak plní to, co chce cvičitel. V našem případě, pokud člověk studuje systém a poznává práci svého Vědomí, potom má možnost ho kontrolovat - dávat mu sílu své pozornosti či nikoliv, sám rozhoduje, kolik mu své pozornosti dá. Míra. Pak se zvíře nepřekrmuje. Nenabírá takovou sílu, aby zadávilo svého pána. Plní to, k čemu vlastně bylo stvořeno: aby přinášelo informace a získávalo životní zkušenosti – pro nic jiného!“
Roman: „Přiškrtit kohoutek dodávky energie Živočišnu nejde, že?“
Imám: „Ne, jinak bychom zde prostě nežili.“
Julia: „A přepnout na jiný režim můžeme?“
Imám: „Ano. Podrobit ho drezuře a vychovat. A především vychovat svého Ducha, pochopit, že jsme Osobnost, že pouze Osobnost má sílu a pouze Osobnost může kontrolovat své Vědomí. Používat ho pouze na ty úkoly, které Osobnost potřebuje.“

Maxim: „Můžeme tedy rozebrat jeden příklad ze života, který se nedávno přihodil. Pro nikoho už není tajemstvím, že se nyní ve světě objevily knihy Anastasie Novych, kniha „AllatRa“, jejímž prostřednictvím byly světu předány Znalosti. My víme, že existuje mnoho lidí, kteří tyto Znalosti přijali, a staly se pro ně Cestou. Pracují na sobě, studují Vědomí, učí se hlubokým pocitům. Nejnovější vědecké doklady o globálních klimatických změnách na Zemi a prapůvodní fyzice rovněž poskytly ohromné množství Znalostí. Pokud vezmeme informaci (zpráva o změně klimatu na zemi) o tom, jaké se očekávají změny na planetě, a porovnáme ji s tím, co se děje již nyní: běženci, potopy (nedávno bylo dokonce zaplaveno Las Vegas ve státě Nevada, které se nachází na jednom z nejsušších míst na území USA), plně se tato informace potvrdí, ale co z toho? Nikdo nevěří, že se to stane. Vědí to, rozumí tomu, ale většina nevěří. Přitom jsou to lidé, kteří na sobě duchovně pracují, jdou duchovní cestou, snaží se, dělají, co umí, bojují se systémem, jak jen mohou. Ale co se týká hrozících katastrof, Vědomí to buď zastře, nebo nedovolí uvidět obraz dané situace z širšího pohledu. Říká: „Ale, to je někde daleko, není to u nás, tam jsou záplavy, ale tady bude všechno v pořádku“.“
Roman: „Jen doplním: vědomí také nevěří, že existuje Duchovní svět. Je to ta stejná píseň? Práce Vědomí – to je svým způsobem opona, takové„zastření“?“
Imám: „Když už téma došlo k tomuto, tak ve skutečnosti se Vědomí nikdy nedoví, co je to Duchovní svět. Není toho schopno, nemá takovou možnost. Vědomí potřebuje energii pro svoji existenci. V současné době díky Znalostem lidé chápou, že se už někde něco děje. Ovšem ti, kteří se nenachází v epicentru událostí si skutečně myslí, že je to někde tam daleko, že je to problém těch, kteří se tam nachází. No, lidé jsou lidé. Každý bude zachraňovat svůj život. A kam se potom vydají? Přijdou sem! A jak je přijmeme?“
Maxim: „Dobrá otázka: a jak je přijmeme?“
Imám: „A o tom to je. Jestliže hovoříme o duchovnosti, tak v prvé řadě hovoříme o sjednocení, o tom, že lidé mají být jednotní. A jestliže jsme jednotní, copak můžeme někoho vyhnat od svého prahu? Naopak: musíme vytvořit podmínky, vždyť lidé, kteří jsou v rozrušeném stavu (zachraňují svůj život, zachraňují životy svých dětí), přijdou proto, aby poprosili o kousek chleba, o přístřeší. Jak dalece jsme schopni přijmout jiného člověka, nehledě na barvu jeho kůže, na jeho řeč, na jeho náboženství? Nakolik jsme připraveni přijmout jakéhokoliv člověka, stěsnat se, dát mu přístřeší, kousek chleba, podělit se o to poslední, co máme? Vždyť lidstvo přežije pouze tehdy, pokud se sjednotí, aby čelilo takovým klimatickým změnám, pokud dokáže najít způsoby, jak docílit toho, aby lidé mezi sebou spolupracovali, aby mohli objevovat nebo alespoň využívat ty technologie, které jsou nyní k dispozici. A technologie skutečně existují: i pro pěstování plodin, i pro stavby obydlí v neobyvatelných místech – v horách, v pouštích. Technologie existují, je třeba je jen aplikovat. Ale Vědomí člověku říká něco úplně jiného. Za prvé, „To je moje“ - agrese, dominance. Říká: „musím šetřit, takže se nepodělím“, že? A co z toho plyne? Vědomí lidi opět rozděluje a nutí je k třenicím mezi sebou. Ono přece potřebuje jíst. A z těchto střetů, které jsou nyní po celém světě, se systém jednoduše živí. Takže jedno společné Vědomí (kolektivní, celoplanetární), Vědomí celého materiálního světa – se v současné době tímto živí. Strachem, který lidé nacházejících se ve centru událostí, jejich nadějemi, a rovněž jejich obavami z toho, jak budou přijati.“
Roman: „Lítostí nad tím, jak to bylo …“
Imám: „Lítostí nad ztrátami, které utrpěli apod. Čím silnější se systém stává, tím silnější je společné (kolektivní) Vědomí a tím větší vliv na člověka má, ve snaze vyvolat v něm co nejvíce emocí. A tak to bude do té doby, dokud lidé nepochopí, že člověk sám může v sobě zastavit emoci a nedovolit systému a svému Vědomí, aby ho ovládali. A pokud to udělá každý člověk, lidé prostě přestanou dávat sílu svému Vědomí a tím i celému systému. Když na sobě lidstvo, které přijme Prapůvodní Znalosti, začne pracovat a každý pozná sám sebe, tak celková síla systému začne slábnout a nám všem se bude lépe dýchat.“
Maxim: „A zemře nebo ne?“
Imám: „Celý materiální svět nezemře, ale udělat ho slabým a vytvořit podmínky pro normální život na této zemi, je možné, vždyť tento svět byl stvořen pro lidi. Jako legenda o Ráji, že? Kde všichni měli všeho dostatek.“
Roman: „Takže v principu by tomu tak mohlo být?“
Imám: „Mohlo. Není to v principu, to je tak naprogramováno. Celý tento svět je stvořen pro lidi, aby se lidé vyvíjeli, jejich Duše dozrávaly v průběhu jednoho života a odcházely zpět do Duchovního světa.“
Roman: „A jak se zdá, tento svět zkresluje a mrzačí ten, který je v hlavě každého z nás – Vědomí.“
Julia: „V tomto duchu jsem nedávno přemýšlela nad tím, proč má tolik konfliktů a válek náboženský základ? A pochopila jsem, že lidé věří tomu, že musí bránit Boha, svého Boha, ve kterého oni věří, a kvůli kterému musí ochránili to nejposvátnější… Chci říct, jak to Vědomí překrucuje - z konstruktivního na destruktivní. A lidem není líto ničeho: ani svého života, ani života svých dětí. Jdou bojovat s druhými lidmi proto, aby bránili svého Boha. Ale ve skutečnosti můžeme Bohu posloužit pouze tím, že k tomu druhému člověka pocítíme Lásku, a ne násilím dokazovat, že je náš Bůh lepší, že jsem kvůli svému Bohu připraven na všechno, vyhodit se do povětří, zabít spoustu lidí.“
Roman: „No, vědomí si vytvořilo náhražku Boha, že? Rozbilo celek na části…“
Imám: „Záměna systému. Vědomí vždy všechno dělí.“
Julia: „Ačkoliv, Bůh je pro všechny jeden.“
Imám: „Všechna náboženství hlásají, že Bůh je jediný, a to bez výjimky.“
Roman: „Vědomí staví ploty, rámečky, hranice, zákony. Toto všechno je vytvořeno právě jím. Proto, aby rozdělilo, vlastnilo, řídilo a krmilo se.“
Julia: „A ve výsledku jsme dospěli k tomu, že se lidé navzájem ničí v neskutečném měřítku.“
Imám: „Všechny problémy lidstva plynou z neznalosti. Když člověk nemá Znalosti, nemá možnosti řídit procesy.“
Julia: „Přišla zlost - jsem naštvaný, chci někoho zabít, protože je jiný, chce mě zastřelit – beru do ruky pušku – a jdu...“
Imám: „A já se ptám: „Proč?““
Roman: „Jsem temperamentní, je to má charakteristická vlastnost, národa.“
Imám: „Má? Tato vlastnost je má?“
Julia: „Můžeme vidět, jaký nepřátelský a agresivní postoj má Vědomí vůči Osobnosti člověka. A co se týče Osobnosti, měla by být natolik aktivní, pozorná a soustředěná, aby pochopila a poznala to, jakým způsobem se Vědomí pokouší Osobnost zničit.“
Roman: „Nebo k tomu, aby byla Osobnost opravdu soustředěná, musí člověk procítit, kdo ve skutečnosti je, že je Osobnost. Ale jak to udělat?“
Julia: „A procítit Duši.“

Imám: „Pojďme tedy rozebrat další aspekt: co je pro Osobnost tento svět, ve kterém se nacházíme?“
Roman: „No, trenažér.“
Imám: „Z jedné strany.“
Maxim: „Vězení.“
Imám: „Dobře, ještě něco? Jestliže chápeme, že se musíme narodit v duchu.“
Julia: „Je to podmínka pro rozvoj.“
Roman: „Nějaké pole, zahrádka, kde se pěstují „duchovní plodiny.“
Imám: „Použijeme-li analogii, tak můžeme tento svět přirovnat k děloze. Zde začíná Osobnost teprve dozrávat, živit se, a nakonec se musí narodit. Jakmile si Osobnost začíná uvědomovat samu sebe, začíná se její pohyb po duchovní cestě, přijímá Znalosti, začíná svou pozornost obracet k Duši, ta ji posílá duchovní impulsy a hluboké pocity. A tak Osobnost dozrává. Začíná se naplňovat silou. Konec konců, když se Osobnost spojí s Duší a stává se pocitem, narodí se. Je takový pojem „dvakrát narozený“. Rodí se z Ducha, rodí se do Duchovního světa, odchází z tohoto hmotného světa jako z útrob. A vchází do Duchovního světa jako zralá duchovní bytost a zanechává zde svou materiální skořápku.“
Roman: „To znamená, že se stává andělem?“
Imám: „Ano. Jako člověk vycházející z matky, zanechávaje v ní placentu, pokud použijeme tutéž analogii. Zdaleka není přesná, ale asociativně dává lepší pochopení. A právě toto je Život - když se člověk nakonec stane živým. Odtud se rodí do jiného světa.“
Julia: „Doslova nedávno jsem si uvědomila tuto záměnu Vědomí. Jsme přesvědčeni, že matka dává dítěti Život. Ve skutečnosti však Život dítěti nedává fyzická matka, ale...“
Imám: „Matka dává život tělu - a do tohoto těla osmého dne vchází Duše. Matka musí své dítě milovat a dát mu možnost pocítit, co je to láska, co je to štěstí, co je to hluboká vnitřní svoboda a co to jsou pocity. Schopnost dítěte žít pocity závisí právě na matce a na otci, na rodičích, kteří jako první vkládají do dítěte to, co v něm pak je. Když dítě žije v lásce, žije pocity a rozvíjí se jeho Osobnost. A pokud k tomu dítě ještě dostává znalosti o tom, že je Osobnost, a že musí žít hlubokými vnitřními pocity lásky a štěstí, tehdy se jeho Osobnost rozvíjí rychleji. Tehdy dítě může pozorovat, že myšlenky nejsou jeho, začíná kontrolovat své Vědomí. A když přijímá duchovní Znalosti a začíná jít duchovní cestou – rodí se v Duchu. V zásadě člověku nic nebrání začít v jakýkoli moment svůj duchovní rozvoj, přijmout Znalosti a začít je prakticky používat. I kdyby to ze začátku bylo jen ze zvědavosti, zpočátku jen Vědomím, ale dosáhnout pochopení hlubokých pocitů. Člověk začíná duchovnem žít, žít hlubokými vnitřními pocity. Osobnost se rozvíjí a chápe, kudy jít. Člověk poznal systém, tuto globální hru iluze, jak funguje, všechny jeho triky, zvyky, na co nemá dávat svou tvořivou sílu, která je jemu samotnému potřebná pro duchovní transformaci. Neodevzdávat systému tuto sílu a naopak - využít ji ke svému vlastnímu duchovnímu rozvoji. Osobnost se rozvíjí, chápe, kde je východ a jde k němu co nejkratší cestou. A to je vše - zde se rodí v Duchu, do skutečného Života, do věčnosti, kde již není smrt.“
Julia: „Dobře, a co když vědomí říká člověku, že nic necítí nebo, jak někteří říkají, „Já nevím, co je to láska“? Nebo když je utvrdí v tom, že nic necítí. Jak má člověk pochopit, kde se v tomto dopouští chyby? Jak má pochopit, že to není on, kdo necítí, ale že mu to Vědomí napovídá a on tomu věří?“
Imám: „To je právě to. Díky Znalostem, díky vlastní neúnavné práci v tomto směru, neustálému pozorování sebe, svých myšlenek, svých emocí (jak se projevují), dochází k pochopení, že Vědomí pokaždé lže. Když se mu to hodí, říká o pocitech: „Já přece cítím, že se ke mně nechováš správně!“ Tak počkej, cítíš nebo necítíš? Nebo „Cítím, že mne chceš obelhat!“ Zde Vědomí říká „já cítím“ a v tom prvním případě- „já necítím“. Tak to je. Prostě otevřeně lže. Proto není třeba poslouchat Vědomí, a jakmile taková myšlenka přijde, nasměrovat pozornost na svou Duši.“
Julia: „Je snadné, aby to každý pocítil?“
Imám: „Velice snadné. Je velmi snadné pochopit, že vědomí lže, a v tento moment prostě obrátit svou pozornost na Duši. Prožít tyto hluboké vnitřní pocity: pocit klidu, lásky, radosti, štěstí, vnitřní bezmezné svobody.“
Julia: „A člověk si je s ničím nesplete, jakmile se projevují.“
Imám: „V žádném případě.“
Maxim: „Když se narodí dítě, má své Vědomí nebo ještě prvotní Vědomí s matkou?“
Imám: „Jakmile vstoupí Duše do těla dítěte, spouští se program Vědomí. A Vědomí se začíná rozvíjet, jako když řidič nasedl do auta, otočil klíčkem v zapalování – tím se všechno aktivuje. A počítačový program tohoto auta, tj., Vědomí, začne fungovat.“
Maxim: „A co Osobnost …?“
Imám: „Osobnost ještě žije Duchovním světem, ještě si pamatuje pocity. A když maminka projevuje starost a lásku, dítě to cítí, a právě tady probíhá jeho duchovní rozvoj. Přibližně v pěti letech se u dítěte upevňuje Vědomí. Dítě začíná poznávat tento svět a tehdy mu na uši pověsí kupu všelijakých šablon: jak tento svět vypadá, jak je třeba se zde chovat (nedávat, brát, nedělit se apod.), tzn., všechny šablony vědomí se do něj vkládají a ono jim začíná dávat svou pozornost a realizovat je. A tady začíná rozvoj vědomí v plné míře, a právě ty pocity… Jak se obvykle říká? „Jsi přece kluk! Nesmíš plakat! Nejsi přece baba!“, že ano? A je to, přestává cítit. A potom se divíme, proč jsou u nás muži tak tvrdí, tak necitliví, a podobně.“
Roman: „Říkají, musíš být statečný!“
Imám: „A statečnost – co to je?“
Julia: „Tyto šablony se zakládají ještě mnohem dříve. Sedím a vidím: jde módně oblečená maminka s kočárkem. Má holčičku, možná roční, možná ještě mladší. A dítě, však víte, zvedlo nožičku a maminka se k němu okamžitě vrhá: „Dej nožku dolů! To není hezké!“ Dítěti je rok! Chápete? A ona na něj se svou emocí: „Dej nožku dolů, není to hezké“. Umíte si představit, jak to bude dál…“
Imám: „Co v tuto chvíli projevila? Projevila ve svých slovech lásku?“
Julie: …..
Imám: „Tj., nedala jí pocity, ale naopak. Co v ní aktivovala? Agresi. Nebo v dítěti potlačila přirozenou zvídavost, zájem o poznání. A co dítě, čím více na něj křičí, zejména pak v okamžiku, kdy něco samostatně poznává: „Tam nelez, neber to, nedotýkej se toho“, tím jeho objevitelský zájem končí. Chápe to tak, že je to špatně, maminka s tatínkem jsou pro něj autority, takže se dítě úplně přestane učit, rozvíjet se, poznávat sebe sama.“
Julia: „Je to ohavná záměna Vědomí, že rodiče chápou výchovu, jako předávání svých šablon dětem takovým tvrdým způsobem. A myslí si, že dítě vychovávají správně, když neustále opakují: „Nedělej to, dělej to tak, to není třeba, to polož, tam nechoď – něco tě kousne“.“
Imám: „A řekni, co si myslí rodiče, když je dítě hodné?“
Roman: „Je tak hodné, tak poslušné.“
Julia: „Poslušné“ – no právě.
Imám: „Je to úplná dominance rodičů a naprostá absence objevitelského zájmu u dítěte.“
Julia: „A potom se diví: „Ach jo, nechce se učit, ach jo, pořád jen sedí u počítače a hraje hry, ach jo, s takovou špatnou partou se dal dohromady“.
Imám: „To za prvé. Ale především dítě přestává poznávat sebe sama – a to je to nejhorší.“
Julia: „Rodiče sami, prakticky od narození, tlumí u dítěte veškerý zájem o poznání. Ihned, jakmile se začne plazit, chodit – začínají zákazy, ohraničení, začínají dítěti vtloukat šablony.“
Roman: „Musíme ho přece správně vychovat.“
Imám: „A kdo řekl, že je to tak správně?“
Julia: „Kdo jiný než Vědomí.“

Maxim: „Co byste doporučil, s čím má člověk začít, jakmile se rozhodl poznat svou Osobnost a hluboké pocity? Jakožto protiváhu Vědomí.“
Imám: „Nejdříve je nutné prostudovat ty Znalosti, které jsou v tuto chvíli k dispozici pro duchovní rozvoj.“
Roman: „A je jich, mimochodem dost.“
Imám: „Nyní jsou k dispozici čisté Prapůvodní Znalosti, existuje spousta duchovních zrn v různých náboženstvích, která v člověku také rozvíjí duchovní aspekty. Pokud se člověk skutečně ponoří do poznávání toho či onoho směru, které je mu blízké, může najít znalosti v Zápiscích těch lidí, kteří duchovní cestu prošli. Může nalézt tato zrna, může procítit svou hlubinnou podstatu, jakožto duchovní bytost. Dokáže to procítit. Jeho Osobnost se bude rozvíjet, neboť se bude nacházet v těchto hlubokých pocitech kontaktu se Stvořitelem. A to je to, co nazýváme posílením Ducha Svatého. To je to, čemu se říká „duchovní transformace“. Je to kontakt s duchovní složkou. A to je právě ono. Není důležité, k jakému náboženství člověk patří. Pokud hlouběji pochopí, na základě prapůvodních Znalostí, svůj náboženský směr, bude na správné cestě a dosáhne Království Nebeského. Dosáhne právě tohoto stavu duchovnosti a svátosti. Pamatujete, jak je to v té písni? „Kdo svítí, ten je svatý“. Jestliže je v člověku toto hluboké světlo z nevyčerpatelného Zdroje.“
Roman: „Ale to je pocit.“
Imám: „Tyto pocity jsou především hlubokými pocity. Je to nevýslovné štěstí. Je to pocit, když si člověk uvědomí, že není tělo, že je obrovský, je vždy a všude. Když si uvědomí, jak je jednoduché pocítit nekonečnost (bezmeznost), především svou nekonečnost. Uvědomí si, že člověk může dosáhnout věčnosti. Že není vůbec ničím ohraničen. Jako Duch, je všude. Všude a ve všem. Jeho částečka je v každém člověku. A tehdy chápe jednotu, podstatu skutečné jednoty. Tehdy v něm nemá místo agrese. Nemůže způsobit újmu druhému člověku, zranit ho, protože chápe, že je jeho součástí. Jak může sám sobě ublížit?“
Roman: „Bohužel však stále zakopáváme o tento neviditelný kámen úrazu. Jestliže jsou dvě strany: vědomí a pocity – je možné říct, že Vědomí - to je Ďábel a Pocity - to je Bůh? No, to jen, aby bylo jasno. A jak snížit a zmenšit tlak Vědomí? Protože jsem taky slyšel, že je racionální. Jestli chce člověk procítit svou duchovní stránku a začne na sobě pracovat, může toho v principu dosáhnout, ale musí opravdu pracovat. Vědomí zpočátku provokuje, ale pokud člověk těmto provokacím nevěnuje pozornost, tak je jich časem čím dál méně. Je to tak?“
Imám: „Přesně tak. Nejdříve člověk studuje Znalosti, tzn.,mění svůj světonázor. Chápe, že existuje Duchovní svět a svět materiální. Začíná poznávat systém tohoto světa, do kterého se narodil. No, jakožto tělo, s Duší, Osobností a Vědomím. Studuje systém, chápe, jak systém funguje, jak odebírá věčný život, jak odebírá to nejcennější, co mu bylo dáno.“
Roman: „Vždyť Vědomí se také řídí svými zákony, správně?“
Imám: „Samozřejmě. Člověk přestává krmit toto Vědomí a směřuje tuto obrovskou energii tvoření, energii lásky, na svůj duchovní rozvoj, chápe podstatu jednoty. Bůh je jeden ve všem a všechno v jednotě. Člověk se začíná sjednocovat s ostatními lidmi na duchovní úrovni. Jednota v Duchu. A tady k němu přichází duchovní dědictví, tj., poznání, pocitové vnímání světa.“
Roman: „Ano, ale já se chci vrátit o něco zpátky. Mnozí lidé, možná i ti, kteří budou číst tento rozhovor, to mají těžké: utkvělé myšlenky, emocionální šablony atd. A myslí si: „Já nemůže, je to pořád ve mně. Snažím se, ale nic se mi nedaří“. Bylo by dobré ten moment objasnit, to, že systém je přece jen racionální. Jestliže mu nevěnujeme pozornost, nechá toho. Na sobě jsem to taky pocítil, díky vlastní zkušenosti, a přesvědčil se, že je to pravda, že to tak funguje. Jedna věc je znát nazpaměť krásné citáty a druhá věc je praxe. Mohl byste alespoň trochu objasnit toto téma.“
Imám: „To je právě vlastní duchovní zkušenost a práce na sobě. Pečlivá pozornost k sobě jako Osobnosti a pečlivé studium systému dává možnost pochopit, že systém je skutečně racionální. Nebude do člověka investovat energii, když mu člověk nedává svou. Systém posílá impulz, tj., přichází myšlenka nebo emoce, aby člověk začal reagovat emocionálně. A jakmile emocionálně reaguje, vyplýtvává tolik energie, tolik energie pozornosti na nějakou situaci, na předměty, na plány apod.“
Roman: „Systém vkládá drobné v naději, že člověk odevzdá pořádnou sumu.“
Imám: „Přesně tak! Ale pokud člověk, který chápe, jak systém funguje, přestane reagovat a jen sleduje, jak systém útočí, a sám přitom vkládá svou pozornost do duchovního rozvoje, tak systému neposkytuje zdroj. Analogie je celkem prostá. Přicházíte do sálu s hracími automaty a vhazujete minci do jednoho z nich. Zatáhnete za páčku a - nic. Ale vy v naději, že přece jen něco vyhrajete, hodíte další minci a - zase nic. Takže na tomto automatu prostě přestanete hrát a půjdete k druhému.“
Roman: „Tak se k nám systém chová? Investoval minci, a když nic nedostal, jde k druhému?“
Imám: „Správně, proto systém takového člověka, který nereaguje na jeho podněty, přestává „vidět“. Vyškrtává ho ze seznamu těch, na kterých může vydělat.“
Roman: „Aha, dojná kráva přestala dávat mléko.“
Maxim: „A co se potom stane s člověkem?“
Imám: „Systém ho přestane vidět, protože ač by nahazoval udici, kolikrát chtěl, ryba už tam není. Pokud se člověk stává duchem, není v něm nic hmotného, za co by mohl systém zaháknout. Není v něm ani pýcha, nejsou v něm emoce, není v něm nic, co by reagovalo na provokace systému.“
Maxim: „No teda, a co se bude dít dál? Člověk se přece nestane hned svatým.“
Imám: „Ne, samozřejmě, že ne, ale člověk, který používá duchovní Znalosti a hluboké pocity, začíná růst jako Osobnost, vychovává se Duch. O co jde? Hovořili jsme o konstrukci člověka. Když člověk vrací tuto energii tvoření, tuto sílu pozornosti k Duši, tak rozšiřuje kanál. A ten se neustále rozšiřuje, protože člověk zde vkládá svou pozornost. V určitém okamžiku je tento kanál natolik široký, že Osobnost zcela svobodně „projde“ k Duši a splyne s ní.“
Roman: „V podstatě je to navrácení síly Allatu?“
Imám: „Přesně tak.“
Roman: „Síla Allatu jde nahoru, vrací se dolů a tento kanál Stříbrné niti se rozšiřuje.“
Imám: „Kanál se rozšiřuje a Osobnost svobodně a nejkratší cestou přichází k Duši.“
Maxim: „To znamená, jestliže systému přestane věnovat pozornost, neexistuje už jiná varianta.“
Imám: „Správně, je to automatický proces. Bůh naplánoval vše natolik jednoduše a přirozeně, že člověk nemusí nic dělat. Nemusí se napínat, někam běžet. Jediné, co musí udělat, je správně vkládat sílu své pozornosti. Co to znamená „správně vkládat“? Je to jednoduché: jak se chováme k rodičům, kteří nás dobře vychovali a my je milujeme, nebo alespoň si jich vážíme za to, že nám dali život? Cožpak se nemůžeme chovat stejně k Bohu, který nás stvořil? Dejte Mu alespoň kapku své pozornosti, dejte mu svou lásku, ukažte mu svou vděčnost. Vždyť každý rodič vám za todá tolik… Přesně tak je to s Bohem. To je ta síla, to je ta láska, vděčnost, to, co posíláme zpět k Duši, která je v nás. Obracíme se k Duchovnímu světu, klepeme jemným na jemné. A tehdy se nám odkrývají takové perspektivy! Ibn al Farid řekl: „Bůh je tvůj vzduch. Nadechni se Ho a dosáhneš nekonečných výšin!“ Pokud Jej přijmeš jako nevyhnutelnost, nemůžeš bez Něj dýchat a nemůžeš žít bez lásky a bez tohoto štěstí, které ti dává. A ty toto štěstí vdechuješ a vydechuješ lásku, stáváš se pocitem, stáváš se právě tím Duchem, který svobodně vstupuje do Duchovního světa a tam začíná žít věčně. Rodíš se do Duchovního světa.

A teď to vezmeme z druhého konce. Toto je Život, který člověk může získat, díky své práci na sobě, která je směřována na duchovní rozvoj. Ale co je pro člověka, pro Osobnost, ta druhá možnost? Hovořili jsme o Ráji, že? A co je pro Osobnost peklem? Existuje pojem „subosobnost“. Osobnost - to je duchovní složka. A Vědomí – to je materiální složka. Takže pokud se vrátíme k našemu asociativnímu příkladu, co máme? Kdy vzniká Život? Jaký je vztah mezi Osobností a Vědomím, použijeme-li naši lidskou analogii? Osobnost je aktivní a směřuje k Duši. Je to jako spermie, která směřuje k vajíčku, a když se s ním spojí, rozvíjí se program, který formuje tělo člověka, jeho strukturu apod. Stejně jako Osobnost, směřuje k Duši, spojí se s ní a narodí se anděl, narodí se nová duchovní bytost. A naopak, když se osobnost nerozvíjí, je líná, nechce, tak se rozvíjí Vědomí. Vědomí se v tomto okamžiku stává aktivním. Bojuje o energii, kterou vlastní Osobnost.“
Roman: „Takže můžeme říct, že rozumný člověk - to není vždycky dobře?“
Imám: „Záleží na tom, na co svůj rozum používá.“
Roman: „No, vezmeme-li například člověka až přes příliš chytrého? Například nějaký profesor.“
Imám: „V něm dominuje pýcha, protože „on“ už toho hodně ví. Povyšuje se, jako někdo, kdo ovládá nějaké znalosti, na rozdíl od těch, kteří tyto znalosti nemají. A takovým způsobem se odděluje od ostatních.“
Roman: „Nebo mu jeho Vědomí brání v tom, aby získal nebo přijal nějaké duchovní znalosti, protože si do své základny - paměti toho už tolik uložil.“
Imám: „Ano, Vědomí je aktivní. Dobře, budeme pokračovat. Podívejte, co se stane? Vědomí zaujímá aktivní pozici, protože mu nic jiného nezbývá, potřebuje ten život, kterým disponuje Osobnost. Takže, pokud se Osobnost nerozvíjí, Vědomí přebírá aktivní roli. Nyní je ono (podle naší analogie) spermií. Osobnost se ve vztahu k němu stává vajíčkem. Co vznikne, jakmile se Vědomí spojení s Osobností? Informační otisk. Ta dominance, kterou si člověk sám vybudoval. A po ukončení života zůstává ve formě subosobnosti, která neumírá, nýbrž pokračuje v existenci určitou dobu, protože Osobnost je duchovní složka, která neumírá a Vědomí, potom co se s ní spojilo, získává něco na způsob„života“. Ne život, ale něco podobné životu (prodloužení existence). Vzniká takzvaná subosobnost, která společně s Duší prochází reinkarnací. Na Duši se objevuje takový obal / povlak, který brání průchodu síly Allatu k nové Osobnosti. Systém převtělování a reinkarnace existuje, to je již dokázáno. Mnohokrát byla natočena videa, ve kterých děti vzpomínají na svůj předešlý život. Dříve byly tyto znalosti přítomny i v náboženství, ale svého času byly skryty, aby lidé nekladli nevhodné otázky, na které náboženští činitelé neznali odpovědi. Stratily se ty znalosti, které dřív byly.“
Roman: „Čím je silnější Vědomí, tím horší úděl má potom sub osobnost, po smrti?“
Imám: „Ano, Osobnost v takovém stavu začíná trpět. Proč? Vždyť se nachází tak blízko věčnosti. Z jedné strany cítí tuto věčnost, to, že měla šanci stát se věčnou, ale nestala se. A to kvůli tomu, že se člověk nesnažil a nečinil aktivní kroky ke svému osvobození. Z druhé strany - Vědomí vyžaduje splnění svých přání, přičemž se mnohonásobně zvyšují.“
Roman: „Ta přání, která měl člověk za života.“
Imám: „Ano. To, co v člověku převládalo za života, se ještě více zesiluje. Ovšem Vědomí subosobnosti přesto, že je ovládáno obrovskou touhou, nemá možnost realizovat svá přání. A dostat se k nové Osobnosti také nemůže, nemá přístup, protože ta už má své Vědomí. A programy života už subosobnost nemá. Je to informace. Takže, z jedné strany na dřívější Osobnost tlačí Duchovní svět, ze kterého neustále proudí energie k živoucí (nové) Osobnosti, a z druhé strany - ohromná touha Vědomí (nyní subosobnosti) po realizaci svých přání. Ovšem takovou možnost už vědomí nemá.“
Roman: „Takže subosobnost se už v žádném případě nemůže dostat do Duchovního světa?“
Imám: „Ne. Je to jako když hladový stojí před vitrínou zavřeného supermarketu a nemůže se tam ani dostat, ani dovolat. Nemůže už dělat vůbec nic. Takže se subosobnost nachází jakoby v„sendviči“ mezi dvěma světy, které tlačí jeden na druhý. A právě tento tlak vyvolává u subosobnosti obrovská muka, která trvají velmi, velmi dlouho.“

Roman: „Ještě jedna otázka, trochu mimo téma. Na stránkách se začala rozebírat otázka sebevražd mladistvých, dětí atd.“
Imám: „To je následující téma.“
Roman: „Já vím, ale chtěl bych si promluvit právě o osudu subosobností, kdy Osobnost v hlubokém utrpení, ve svém nějakém trápení, odchází z tohoto života s nadějí, že vše skončí a trápení pomine.“
Imám: „Bohužel neskončí. Nyní se tohoto tématu trochu dotkneme, abychom čtenářům, kteří mají, nedej Bože, takové myšlenky na únik z tohoto světa od nějakého utrpení ukázali, že je to pouze iluze. Protože, pokud si Osobnost myslí, že odtud odchází ze své vlastní vůle, ve skutečnosti tomu tak není, ve skutečnosti jí do toho tlačí Vědomí.“
Roman: „S největší pravděpodobností něčí Vědomí.“
Imám: „Ano, protože se nachází pod vlivem cizích myšlenek. Tak například. Tělo má pud sebezáchovy, ale člověk je pod tlakem Vědomí a rozhodne se ukončit život, aby se zbavil utrpení, které jakoby prožívá. Ovšem tím se odsuzuje k takovým mukám, které si ani nedokáže představit.“
Roman: „Ale už je po všem, je pozdě.“
Imám: „Ano. Pokud by o tom normální člověk věděl, nikdy v životě by tohle neudělal.“
Roman: „No, možná by stálo za to vysvětlit a později toto téma více odhalit, aby se v rámci možností rozšířila informace, protože většina, vlastně absolutně všichni, kteří se rozhodují pro tento krok, nemají prostě znalosti.“
Imám: „Je to taková iluze, že se zbaví trápení, ovšem ve skutečnosti získá takové, které v žádném hororu neukážou.“
Maxim: „Můžeme pohovořit na téma subosobnosti?“
Roman: „No, tohle může být další téma: Vědomí, subosobnosti a otázka smrti. Protože jsme ještě neprobrali vše, co se týká Vědomí. Je tam hodně zajímavých okamžiků i pro ty, kteří již obdrželi Znalosti, pro ně to bude také zajímavé. Dnes jsme se toho dotkli jenom okrajově.“
Imám: „Toto téma stojí za to vysvětlit.“
Maxim: „Ještě jedna otázka, týkající se toho, že je v našem světě všechno duální. A právě v dnešním rozhovoru bylo řečeno, že Osobnost, pokud svou pozornost dává Vědomí, fakticky proměňuje sílu Allatu z Duchovního světa na „antiAllat“. Tato Allatovská částečka je obklopená šesti zrcadly, které všechno zkreslují. Jak to Bůh fakticky stvořil? Částečka Allatu se přece nemůže zničit. Je jen obklopena zrcátky. Nikam nemizí, jen jí prostě obklopují zrcátka.“
Roman: „Zvětšují se zrcadla, nebo jak to je? Stín dělá ještě větší stín?“
Maxim: „A pokud existuje mechanismus přeměny, je tedy možné obnovit, či zničit tato zrcadla a uvolnit allatovskou částečku?“
Imám: „To je právě jedna z variant praktiky Lotosový květ - „Láska a vděčnost“. Když si představujeme, že píšeme na každou částečku „Láska a vděčnost“, tím aktivujeme program lásky a tyto septony se otevírají. A tyto buňky už nejsou ovlivňovány Vědomím a v člověku je tak mnohem více světla.“
Maxim: „A jestliže bude člověk provádět jednoduchou praktiku „Lotosový květ“, tak se tím také osvobozuje Allat, že?“
Imám: „Ano.“
Maxim: „A to je odpověď, jak můžeš pomoci tomuto světu, i když jen sedíš doma. Prováděním této duchovní praktiky.“
Roman: „Ano, ale jen málo lidí to chápe. Určitě jsou tací, kteří při čtení tohoto rozhovoru měli chuť plivnout na monitor svého notebooku.“
Imám: „Abychom tohle vše pochopili, je třeba aktivně, procítěně a neustále pracovat na sobě. Neustále! Není důležité, kde je tělo: v práci, mezi lidmi, na tržnici. Člověk musí stále držet pozornost na pocitovém vnímání. Vždyť člověk může být šťastný všude! A tady je ještě jedna záměna, kterou systém dělá: přání pomoct světu, když sedíš doma a provádíš praktiky. Toto je vkládání duchovní síly do tohoto světa. Ale to není přípustné. V materiálním světě je Osobnosti dáno právo volby a nikdo ho nesmí narušit. Každý člověk se samostatně rozhoduje a dělá volbu, kam vloží sílu své pozornosti. Pokud se lidé sjednotí, mohou vnést pořádek jak do tohoto světa, tak do vlastního vědomí s využitím prapůvodních znalostí. Svou volbou můžeme pouze otevřít zdroj tvořivé síly v sobě, síly, kterou řídí Bůh skrze Ducha Svatého. A Osobnost v člověku je částí Ducha Svatého. Takže vše tvoří Bůh a my jakožto Osobnost pouze děláme volbu v Jeho prospěch.“
Maxim: „Asi tak.“
Julia: „Ano.“

Imám: „A to je to pocitové vnímání, neustálá interakce s lidmi právě na úrovni pocitů. Každý se alespoň jednou setkal s tím, že pokud je člověk šťastný, nepotřebuje mnoho slov. Člověk to pochopí, jak my říkáme, z půlky slova, z jediného pohledu. Ještě se nic neřeklo, ale už probíhá nějaká interakce. Tato komunikace probíhá na úrovni pocitů. Lidé už tvoří na úrovni fyziky, přijímají informace na pocitové úrovni. Jsou takové momenty?“
Maxim: „Ano.“
Imám: „Ano, určitě. Jakmile začínáme komunikovat takovýmto způsobem na úrovni Ducha, začínáme chápat svou jednotu.“
Maxim: „Zde nepotřebujeme Vědomí.“
Imám: „Přesně tak! Zde se už obejdeme bez Vědomí, ale takhle komunikujeme na duchovní úrovni. Duchem, komunikujeme osobnostmi. Je to velmi jednoduché, je to pro lidi přirozený stav. Nejpřirozenější – to je komunikace na úrovni Ducha.“
Maxim: „Lidé tak podvědomě komunikují, jen to neví.“
Imám: „No, není to podvědomě, pokud máme užít přesnou terminologii. Podvědomí jako takové neexistuje. Je Vědomí a má různé úrovně. Opět jsme ještě neprobrali ten moment, že vědomí má více vrstev.“
Maxim: „Ach taaak!“
Roman: „Příště to probereme.“
Julia: „Ještě jedna otázka: „Můžeme říct, že vše, co se nachází ve Vědomí, neexistuje ve skutečné realitě?“
Imám: „A jak tam může existovat? Ve vědomí jsou pouze informace o tomto světě, pouze ty programy, které v člověku aktivují Živočišný princip, jeho materiální strukturu. Skutečností žije pouze Osobnost a Duše. A jakmile se Osobnost rozhodne jít do Duchovního světa, aktivuje tím program duchovního rozvoje – a následně přechází do Duchovního světa.“
Julia: „To znamená, že je to jako pomůcka k pochopení toho, že všechno, co je materiální, to vše je ve Vědomí. Vše, co je v pocitech, tam není nic materiálního. A pro člověka se to stává snadnější, no samozřejmě, když se bude snažit poznat, co vše je obsahem Vědomí, a udělal tu nejnutnější volbu - pouze pocity, bez nečistot vědomí.“
Imám: „Ano, ale je zde ještě jeden moment. Dotkli jsme se toho v předchozích pořadech. Jsou chvíle, kdy člověk žije v pocitech, ale komunikuje s tímto světem. Část své pozornosti přece jen vkládá do této komunikace. Opět jen proto, aby předal Znalosti v čistotě, komunikace probíhá i na duchovní úrovni, ale my je předáváme jak skrze pocity, tak jako verbální informaci. S lidmi jsme neustále v kontaktu. Proto je zde také takový moment, ačkoli člověk v tomto případě přebývá úplně klidně v duchovnu, Vědomí používá jen jako nástroj. Tehdy se Vědomí stává podřízeným. Používá se už jako nástroj k vyhledávání informace, aby ta byla správně předána, systematizována, analyzována atd. Vědomí se stává nástrojem kontrolovaným Osobností.“
Julia: „A v tomto případě se právě pohybujeme směrem k věčnému životu. A získáváme věčný Život.“
Imám: „Správně, přičemž pomáháme nejen sobě, ale i druhým. Probuďte jej zlehka. A podepřete, aby nevrávoral. Je ještě jedno téma, které jsme neprobírali, ale je zapotřebí ho probrat. Stalo se to už trendem, že lidé, kteří začali jít duchovní cestou se v určitém okamžiku ve svém vývoji zastavili.“
Roman: „Zmínili jsme ten „kámen úrazu“, ale pak jsme to nějak přeskočili.“
Imám: „Ve skutečnosti je všechno velmi jednoduché. V určitém okamžiku lidé, kteří se duchovně rozvíjeli, z nějakého důvodu usoudili, že už toho hodně ví. A ti, kteří přišli později, jim připadají jako nezkušení nováčci. A tak začíná rozdělení, ačkoli mnozí, kteří jen nedávno přijali prapůvodní znalosti, už mají pocitové vnímání. Systém se díky neustálé práci mnohých lidí na sobě stává slabší a proto je pro mnohé lidi snadnější přijmout znalosti a prožít hluboké pocity. A jakmile se Vědomí spustilo, okamžitě začíná: „My už toho hodně víme, my na tom mnoho let pracujeme, ale tihle teprve začali, jsou ještě zelenáči“.“
Roman: „Viděli jsme někoho, někoho známe, a tak dále…"
Imám: „Ano. A tady se Vědomí nenápadně, velmi tiše připlíží. Ano, děláme nějakou práci, děláme sociální projekty, účastníme se mnoha akcí, ale to vše přece probíhá ve Vědomí, ve hmotném světě. A postupně si člověk ani nevšimne, že stále více a více pozornosti dává vnějšímu, a ne vnitřnímu. A tady si člověk začne uvědomovat, že vnitřní (opora) začíná slábnout, pocity se nějak ztrácejí, v duchovních praktikách již neprožívá takový vzlet, takové štěstí, které prožíval dříve.“
Roman: „A spolu s tím přicházejí pochybnosti.“
Imám: „A tady začínají pochybnosti, sebemrskačství, objeví se strach: „Kam se to vše podělo? A co když mne nikdo neocení? A co když něco udělám špatně?“. Ve vnějším se to projevuje jako strach ze ztráty něčeho, co jakoby má. A přitom tady nic nemá. I kdybychom zde udělali, nevím kolik dobrých skutků, mnohokrát převedli babičku přes cestu, i kdybychom zde v materiálním světě udělali, nevím co - vše je to v jen v materiálním světě, a je třeba to velmi jasně rozlišovat.“
Roman: „A co můžete poradit takovému člověku? Možná, aby se zastavil?“
Imám: „Neposlouchat své Vědomí. Přestat ho poslouchat. Odhodit jakékoliv pochybnosti, nerozdělovat lidi podle vyznání, skupin, věkové kategorie apod. Nedělat ze sebe žádnou autoritu a jen být sám sebou.“
Roman: „V tom případě je možné, že potřebuje změnit nebo upravit svůj plán?“
Imám: „Musíme pochopit, že my všichni jsme jedno. Nezáleží na tom, kdy člověk začal. Vzpomínáte na podobenství o vinici, které vyprávěl Ježíš. Přišli dělníci a dohodli se na dané mzdě. V poledne přijal majitel další dělníky za stejnou mzdu. Večer si uvědomil, že jsou zapotřebí ještě další pracovníci a přijal je zase za stejnou mzdu. A ti první se vzepřeli a řekli: „Jak je to možné? My jsme pracovali celý den, někdo jen půl dne a tamti pracovali pouze několik hodin a obdrželi stejnou mzdu?“ Na to jim hospodář odpověděl: „Souhlasili jste s touto mzdou? Proč teď remcáte?“ Jakmile začne remcání, jakmile začne rouhání proti Tomu, kdo dal tento život… V čem je rozdíl, kolik pracuješ? Souhlasil jsi s touto mzdou, souhlasil jsi s touto prací, byl jsi spokojen s platem, který jsi obdržel, vždyť Duchovní svět nikdy nepodvádí. Nyní pozorujeme, že lidé, kteří přišli později, vnímají a chápou přímo bleskurychle. A o tom mnozí hovoří. Tak proč někdo začíná rozdělovat? Nebo se usadil v křesle, snaží se v něm udržet a leští si korunu na hlavě. Tady je ten důvod. Nebo začíná přemýšlet o tom, že je třeba v tomto světě ještě něco vydělat a schovává se za duchovní cíle. Získat a druhé k tomu nepustit.“
Roman: „Ale člověk má přitom Znalosti, že?“
Imám: „Samozřejmě, že má, ale tady právě začne být Vědomí aktivní. A kde se aktivuje Vědomí, tam se potichoučku odsouvá Osobnost na druhou kolej. Potichoučku, nenápadně, den za dnem, jako kapka obrušující kámen. A pak začne vládnout. A jakmile přichází strach, tak to už Vědomí v člověku zaujalo vedoucí pozici. A tady začíná to nejzajímavější. Buď se člověk zbaví pochybností, nebo v něm zvítězí nenávist a odmítnutí toho duchovna, které v něm bylo. Každý člověk rozhoduje sám za sebe s kým je: s Bohem nebo s démonem?“
Roman: „Každou vteřinu.“
Imám: „Každou vteřinu. Musíte být velmi opatrní, velmi pozorní v prvé řadě sami k sobě, protože ono se vkrádá velmi nenápadně, velmi tiše, ovládá člověka a začíná v něm dominovat.“
Roman: „Dokonce tehdy, když ke konečnému cíli zbývá jen pár kroků.“
Imám: „A právě ten největší odpor nastane jen jeden krok před vítězstvím.“
Roman: „No teda! Cenná informace, doufám, pro ty, kterým je určena.“
Maxim: „No, já vedu skupinu a stále více se potvrzuje, že přicházejí dívky a chlapci, kteří jsou jen měsíc, dva, tři po přečtení knih a obdržení Znalostí. A ničím se neliší, co se týká úrovně duchovního rozvoje, protože to nechápou z pohledu Vědomí.“
Imám: „Slovní zásoba prostě ještě prostě nedostačuje a cítění mají mnohem silnější!“
Maxim: „A cítí tak!… Že prostě… Ptám se sám sebe: „Tři roky se něčím zabývám a oni přišli a už jsou o hlavu výše!“
Imám: „Tohle je taková radost, když si uvědomíš, že to je ono, to jsou ti lidé!“
Maxim: „Takže svět je fraktální. Ale jak se k tomu dostávají, odkud to berou?“
Imám: „Vzhledem k tomu, že systém ztrácí sílu, protože je nás stále více, my ho v sobě přestáváme živit a zbytek systému se stává slabší, proto je to pro lidi snadnější, jejich Osobnosti se rychleji dostanou k duchovním pocitům. A tak lidé přicházejí, protože už tyto pocity mají. A čím více je lidí, kteří kontrolují své Vědomí, tím snadněji se ostatní dostávají na duchovní úroveň rozvoje. A to musí přinášet ohromnou radost.“
Roman: „Ne závist!“
Imám: „Dobrý učitel se vždy raduje z toho, že ho žák předčil.“
Maxim: „To je skvělé. Měl jsem velkou skupinu 40 až 60 osob. Rozdělil jsem ji, určil jsem 3 vedoucí a teď jen zpovzdálí pozoruji. Komunikují na stejné úrovni. To je super! (Ukazuje „palec nahoru“) A není třeba zasahovat. Jsou to šikulové.“
Roman: „To je skvělé!“
Imám: „Chápeš, to je to, co nám dává stav Života, že někdo mohl vidět totéž, otevřel se, sjednotil se s tebou. A ty získáváš ohromné štěstí, protože se to člověku podařilo. Alespoň něco jsi mohl udělat pro Duchovní svět, ještě někoho zapálit, ještě jednu svíčku.“
Roman: „Ano, i když bude takových lidi stále více…“
Imám: „A když to štěstí cítíš, tak tehdy ti Duchovní svět dává ještě doplňující bonus, abys pro něj udělal ještě více, existují ještě lidé, kterým to můžeš předat, které můžeš zapálit. A pokud si to schováváš jen pro sebe, tak ti nedá nic…“

Roman: „Pojďte, ještě jednou to shrneme. Dnes jsme si naplánovali pohovořit o lidském Vědomí a nakonec jsme mluvili o Ďáblu. Je to tak. (smích). Nečekaně, podotknu. Chtěl bych znovu zdůraznit, že v otázce duality nebo dvojitosti našeho světa jsou na jedné straně takové pojmy, jako hluboké pocity nebo láska, vděčnost, vnitřní klid, štěstí atd. A to je strana Boha. No a současně se v člověku jako protistrana, prostřednictvím negativních zdrojů, projevují – emoce, zlost, závist, provokativní myšlenky (které navíc nejsou naše), tužby, vášně, všemožné sny, zamýšlení, přemýšlení a dokonce i smutek… vše to spadá do oblasti Vědomí – je to strana Ďábla, Satana. A úkolem osobnosti, která se nachází mezi nimi, je, aby…“
Imám: „Udělala volbu.“
Roman: „Mnohokrát děkuji! Myslím, že díky tomuto rozhovoru bude ve světě zase o trochu více světla. A že mnozí udělají volbu správným směrem.“
Imám: „Dej Bůh!“