Bódhisattva
Kdysi dávno jeden Poutník ztratil sám sebe. Náhodou se ocitl na poušti a nebyl si schopen vzpomenout, kdo doopravdy je, kde je a kam má jít. Všude, kam se Poutník podíval, byly písky a nekonečné písečné duny. Nevěděl, kde začínají a kde končí. Slunce nemilosrdně spalovalo jeho kůži. Vítr vířil rozpálený vzduch.
Jako trní
Poutník ušel dlouhou cestu, až najednou uviděl suché trní. Pomyslel si, že on sám je také trním, a sedl si vedle něho. Ale náhlý závan větru trní odvál z místa a to se s lehkostí kutálelo a zanechávalo na písku své stopy. Pomyslel si, že když se trní pohybuje, tak to znamená, že ví kam. Pokud zanechává stopu, znamená to, že mu ukazuje cestu. A tak ho Poutník následoval. Ale vítr se utišil a trní se zastavilo. Nový závan větru ho hnal opačným směrem. Poutník ho opět následoval, až narazil na vlastní stopy. Nakonec přišel na stejné místo, kde začínal svou cestu. A Poutník si uvědomil, že je trní mrtvé a vítr si s ním jen hraje. Pochopil, že je nesmyslné běžet za mrtvým, suchým trním, které v sobě nemá žádný život. Teď už jej ovládají jen přírodní živly. Vzal trní do rukou, ale to ho bolestivě bodlo. Byl překvapen, dokonce i mrtvé je schopno způsobit bolest. Zlostně jej odhodil pryč.
Jako pták
Poutník pokračoval v cestě. Šel dlouho, mučila ho žízeň a hlad. Ale šel dál. Když pak uviděl letícího velkého ptáka, pomyslel si, že on sám je také ptákem, a běžel za ním. Uvažoval, že pokud tento pták letí tak vysoko, pak vidí dále než on. Určitě zná cestu, která ho přivede na místo, kde by mohl uhasit svou žízeň a utišit hlad, kde by konečně našel klid a zbavil se všeho utrpení. Poutník radostně běžel, opěvoval rychlý let ptáka a těšil se, že se jeho sny vyplní. Mohutný pták letěl krásně a rychle. Poutník za ním běžel, jak rychle jen mohl. Byl dost unavený, ale pokračoval v běhu, doufal, že bude zachráněn. Pták začal slétávat na nejbližší písečnou dunu. Poutník zrychlil. Předpokládal, že od jeho snu ho dělí jen malý okamžik. Když vyběhl na písečnou dunu, s hrůzou se zastavil a byl šokován. Před jeho očima se odkryla celá pravda. Hejno ptáků trhalo na kusy mrtvé tělo a nenasytně hltalo shnilé maso. Poutník se znechuceně otočil a šel pryč. Pochopil, že je pro ptáka pouhou potravou.
Jako had
Poutník pokračoval v cestě. Slunce ho po celou dobu nemilosrdně pálilo. Vítr vířil horký vzduch. Mučila jej nesnesitelná žízeň a hlad. Síly ubývaly. Všude kolem byl jen nekonečný písek a modrá obloha. Najednou Poutník uviděl hada. Ten se pohyboval jistě a beze spěchu, jakoby dopředu znal svoji cestu a užíval si každý okamžik. Had vyzařoval klid a i přes velké vedro z něj byl cítit chlad. Poutník si pomyslel: "Pokud nikam nepospíchá, a vyzařuje takový chlad, pak určitě ví, kde je pramen. Pokud ho budu následovat, tak najdu místo, kde se ukryju před sluncem a uhasím svou žízeň." Poutník následoval hada. Cítil, že se k němu síly zase vracejí. A Poutník si pomyslel: Možná, že jsem had? Ale v ten moment se had zastavil a otočil se k němu. Poutník uviděl, že had má zuby plné jedu. Jeho tělo se otřáslo strachem a neslo ho pryč. Zastavilo se až tehdy, když se svalilo do horkého písku. Zlobil se sám na sebe, že nedokázal odolat strachu, protože jen jeden krok ho dělil od spasení. Jeho tělo ho zradilo. Myslel si přece, že jeho tělo je on sám.
Jako ještěrka
Poutník s obtížemi vstal a pokračoval pouští. Putoval pod žhavým sluncem a vzpomínal na chlad a klid hada. Úzkost ho ovládla. Najednou uviděl slabé mihnutí nějakého stínu. Myslel si, že je to přelud, přízrak hada. Ale stín se objevil znovu. Podíval se zblízka a uviděl ještěrku. Zdálo se mu, že z ní také vyzařuje chlad. A pomyslel si: "Jestliže z ní vyzařuje chlad stejně jako z hada, tak možná ví, kde je pramen. " Běžel za ní a snažil se nezůstat pozadu. Ale ještěrka se pohybovala obratně a rychle. Když už byl Poutník dost vysílený, ještěrka se zahrabala do písku. Snažil se ji vykopat, ale nebyl schopný ji najít. Ale i když ztratil ještěrku, nebyl naštvaný. Konec konců to nebyl had, ale pouze neklidná ještěrka, která hada připomínala jen náznakem. A celá její podstata je jen pouhé pobíhání.
Jako zrnko písku
Poutník vstal a bezcílně pokračoval ve své cestě pouští. Byl zklamaný z těchto setkání, naštvaný na své neposlušné, hladové tělo. Byl unavený z tohoto marného putování, nesmyslného utrpení, nenaplněných nadějí, prázdných starostí a nekonečného zklamání, lží a iluzí této pouště. Bylo nesnesitelné horko. Tělo sténalo a trpělo žízní a hladem. Ale Poutník už si toho nevšímal. Pokračoval v cestě, co mu síly stačily. Nakonec byl tak vyčerpaný, že upadl do rozžhaveného písku, a nebyl schopný pohnout ani prstem. Jeho oči stále ještě pozorovaly nekonečný prostor jasné oblohy, která se spojovala s bezbřehými písečnými dunami. Přesunul svůj pohled na množství zrnek písku, která byla před jeho tváří. Každé zrnko bylo jiné. Ale v celkové hromadě písku byly tyto rozdíly nepatrné. Vítr si s nimi snadno pohrával. Poutník si pomyslel: "Jsem stejný jako toto zrnko písku. Nevím, kdo jsem. Když ale existuji, pak to znamená, že mne Někdo stvořil. A pokud mě Někdo stvořil, znamená to, že to byla Jeho vůle. Takže mé bloudění je součástí Jeho úmyslu. A tato poušť je jen místo pro ztělesnění Jeho vůle. Všechno, co se mi stalo, se muselo stát. Protože hlavním smyslem není vnější pohyb, ale vnitřní podstata. Když zemřu, co se změní? Tato zrnka písku nepotřebují můj život. Ale proč mě tedy stvořil? Jaká škoda, že jsem ztratil hada...
Poutník a Vandrovník
Poutník upadl do bezvědomí. Probudilo ho jasné světlo. Přimhouřil oči a přikryl je rukou. Zdálo se mu, že se světlo trochu ztlumilo. Pak dal Poutník ruku pryč a uviděl, že je už tma. Před ním plápolal oheň, vedle něj seděl Vandrovník a vařil jídlo. Poutník se ho zeptal: "Kdo jsi?" "Hlavní otázkou je, kdo jsi ty", uslyšel odpověď. "Nevím," řekl Poutník. "Šel jsem tak dlouho, že jsem zapomněl, kdo jsem." Vandrovník mu podal džbán plný vody a řekl: "Dlouho tě trápila horka pouště. Uhas žízeň z mého pramene." Poutník si vzal od Vandrovníka s vděčností džbán a začal nenasytně hltat vodu. Životadárná vláha se rozlévala po celém těle. Zdálo se mu, že nikdy v životě neochutnal tak lahodnou vodu. Když Poutník uhasil svoji žízeň, vrátil džbán Vandrovníkovi a zeptal se: "Kde jsi našel tak studenou, čistou vodu uprostřed pouště? Její chuť mi připomíná křišťálově čistý horský pramen. " Vandrovník se usmál a pronesl: "Nemohu ti slovy popsat, kde se nachází tento pramen. Neboť poznat ho může jen ten, kdo v něm přebývá. Slovy se nedá předat zkušenost." Poutník se zamyslel a zeptal se: " Proč se slovy nedá předat zkušenost? " Vandrovník odpověděl: "Vypil jsi vodu a získal jsi zkušenost. Kdybych ti předtím líčil, jak je tato voda dobrá a skvělá, pochopit a ocenit její chuť můžeš až tehdy, když ji ochutnáš. Jen ty si můžeš určit, jaká je to voda. Jen ty můžeš pochopit a prožít ten pocit vody, když se jí tvé rty dotýkají, když naplňuje tvá ústa a slévá se do tvého těla. A tato zkušenost je jen tvá, protože každý pije svou vodu. Ale i když jí vypiješ spoustu, znovu pocítíš žízeň. Jen pokud se staneš pramenem, navždy utišíš svou žízeň. "
" A jak se můžu stát pramenem?"
" Staň se sám sebou, svou Podstatou.
Život a smrt jsou jako jednotná řeka. V této řece proudí Podstata. V pohybu získává to, co nikdy nepomíjí. Nikdo nemůže skutečně ocenit divokou řeku, pokud nevstoupí do jejich vod, protože pro něj tato řeka představuje budoucnost. Nikdo nemůže vstoupit do jedné řeky dvakrát, protože představuje minulost. Existuje jen pohyb řeky, protože ten představuje přítomnost. Každá voda dříve nebo později dosáhne svého pramene a změní se v něj, vrátí se k prvotní čistotě." Poutník byl překvapen takovou moudrou odpovědí a zeptal se: "Odkud toto všechno o vodě víš?" "Byl jsem pramenem její vláhy, " následovala odpověď.
Vandrovník mu nabídl jídlo a řekl: " Tak dlouho jsi se trmácel pouští. Utiš svůj hlad, ochutnej mé jídlo." Poutník vděčně přijal jídlo od Vandrovníka a začal jej s požitkem hltat. Zdálo se mu tak chutné a syté, že takové ještě nikdy v životě neokusil. Když se Poutník nasytil, zeptal se Vandrovníka: " Jak to, že je tvé jídlo tak chutné? Takové jsem v životě neochutnal." "Měl jsi hlad. Strava je jen potěšení pro tělo. Nasytí tělo, ale neutiší touhu. Ti, kteří ji považují za nejvyšší blaho, si nemohou pomoct a hromadí ji. Ale když ji budeš hromadit, zkazí se. Strava dává jen dočasné uspokojení. Je užitečná jen pro údržbu těla, ve kterém přebývá Duch. " "Ale jak je možné, že jsem se z malého množství tvého jídla nasytil tak, jako nikdy předtím?" "Protože tato síla která dělá z jídlo to, jaké je, nemá konce ani začátku. Je koncem nekonečného a mezí bezmeznosti. Ale samotné jídlo je konečné, je omezeno uvnitř sebe sama." Poutník se zase podivil: "Odkud víš všechno tohle o jídle?" "Byl jsem kuchařem tohoto světa."
Když Poutník utišil hlad a žízeň, všiml si svého oblečení. Bylo omšelé a roztrhané. Začal se stydět za svůj vzhled. Vandrovník to zpozoroval a řekl: "Nemáš se proč stydět za svůj oděv. Oděv je jen pouhou součástí jednotného procesu utváření a rozkladu. Není nic hloupějšího než vyhovovat rozmarům svého oblečení. Vždyť to, co je jeho podstatou, tě uzavírá do úzkého prostoru, vzdaluje od světa a způsobuje pochyby a strach, které vznikají tímto odcizením. Nutí tě, abys existoval kvůli jeho formám a vnější iluzi, kterou vytváří pro ostatní, tlačí tě k tomu, aby ses o něj stále více staral. Vždyť každá forma má svá pravidla. A pravidla jsou jen souhrnem kontrastů. Tvůj oděv má hranice. Je proměnlivý. Máš na výběr a nemusíš jej nosit. Ale když obnosíš jedno oblečení, tak si oblékáš druhé. Pokud neboříš hranice, je tragické honit se za nekonečným. " A Poutník se zase podivil: " Odkud víš všechno tohle o oblečení?" "Byl jsem krejčím tohoto světa," následovala odpověď.
Poutník se ohlédl: " Řekni mi, jak jsem se sem dostal?" "Přišel jsi, "řekl Vandrovník. "Ale já si pamatuji jen horko a písek." "A co jsi viděl?" Poutník začal vzpomínat.
Trní
"Viděl jsem suché trní, které proháněl vítr. Nechávalo na písku stopu. Šel jsem za ním, myslel jsem, že mi ukáže cestu. Ale vítr změnil jeho směr. Vrátil jsem se zpět. Zjistil jsem, že nemá smysl běžet za mrtvým suchým trním, protože v něm není život. Ale trní mě píchlo, když jsem jej zvedl. I když bylo mrtvé, pořád způsobovalo bolest."
"Potkal jsi mrtvé trní, které se nemůže projevit jinak než svými trny. Mrtvé brání mrtvé. Mrtvé se nepromění v živé jen proto, že existuje život, a živé se nestane mrtvým proto, že existuje smrt. I smrt i život jsou na něčem závislé, existuje něco, co je spojuje, " řekl Vandrovník.
Pták
"Viděl jsem velkého ptáka. Letěl vysoko. Běžel jsem za ním. Myslel jsem si, že mě zavede tam, kde bych mohl získat pokoj a zbavit se strádání. Opěvoval jsem jeho let a radoval se ze snu. Ale pták mě zavedl k hejnu stejných ptáků, kteří jedli mrtvé, shnilé tělo."
Vandrovník mu odpověděl: " Je hloupé opěvovat toho, kdo v tobě vidí jen svou budoucí potravu. Lákala tě výška jeho letu. A tys jej následoval, myslel jsi na svůj prospěch. Ale cílem ptáka v letu bylo úplně něco jiného. I když se vznáší vysoko nad pouští, krmí se jejími oběťmi. Pták, který se živí mršinou, se přece nezajímá o přeměnu svého jídla. Protože jeho podstatou je hniloba. Podvedl jsi sám sebe. Uviděl jsi realitu a tvé iluze se rozplynuly. Ale tvá realita je také iluze. Velký pták byl jen pouhým stínem, ve kterém se ukrývá podstata věcí. Věci přece mají tu vlastnost, že se rodí v Beztvarém a vrací se k Nízkému."
Had
Poutník řekl: " Viděl jsem hada. Vyzařoval z něj klid a chlad. Pomyslel jsem si, že ví, kde je pramen. Šel jsem za ním. Ale had se ke mně otočil. A já jsem uviděl jeho zuby, které byly naplněné jedem. Moje tělo se začalo třást strachem a odneslo mě pryč. Vždyť jsem předpokládal, že moje tělo jsem já. Ztratil jsem hada, ale celou dobu jsem na něj myslel. "
"Ten, kdo spoléhá na vnější věci, ten může jen předpokládat. Ten, kdo spoléhá na vnitřní, ten získá pravé znalosti, " řekl Vandrovník. "Tělo je prach. Jeho podstatu tvoří jen a jen prach. Mohl jsi získat Moudrost věčnosti. Stačilo, abys udělal jediný krok. Ale strach ze smrti prachu byl silnější. Prach unikl. Tys zůstal ve smutku, protože Duch vždy tíhne k věčnosti. Moudrost věčnosti není možné pochopit tímto prachem, protože ten ji změní na pouhou hloupost. Útěk před strachem nepřinese spasení. Zbavit se strachu uvnitř sebe znamená získat dokonalost. A dokonalost umožňuje udělat krok směrem k hranici. Protože pouze na hranici si uvědomíš počátek Moudrosti. "
Ještěrka
Poutník zavzpomínal dále: "Viděl jsem ještěrku. Myslel jsem, že je to přízrak hada. Zdálo se mi, že od ní jde chlad. Snažil jsem se ji dohnat, ale běžela rychle a hbitě. Zaryla se do písku a já jsem ji nemohl najít. Ale to mě nerozladilo. Vždyť to byla pouze neposedná ještěrka, ne had."
Vandrovník poznamenal: " Přízrak, který se podobá Moudrosti, se jen zdá být Moudrostí. Prázdný zmatek je začátkem nepokoje. Kdo chce vypadat jako Mudrc, aby se chlubil před ostatními, ten se bude smutně zmítat v samotě, snít o slávě. Ale jeho podstatou je prázdnota pod pláštěm Ega. Když znalost přichází od neznalosti, pak otázky neberou konce. "
Písek
Poutník řekl: " Viděl jsem slunce, nekonečné nebe. Viděl jsem bezbřehé pouštní duny. Viděl jsem velké množství různých zrnek písku. Ale všechny pohromadě byly nerozpoznatelné. Vítr určoval jejich směr. "
Na to mu Vandrovník odpověděl: " Nebe a slunce provádějí změny. Mohou přetvářet tak, aby všechno živé odpovídalo své přirozenosti. Nebe a slunce znásobují plné a ničí prázdné. Poušť provádí pohyb v klidu. Je mrtvá, ale je schopná vytvářet přeludy, aby všechno živé sváděla svými iluzemi. Poušť ničí plné a plní prázdné. Když jsou zrnka písku pohromadě, tak následují pohyb písku, proto živly určují jejich směr. "
Člověk
A Poutník se přiznal: " Pomyslel jsem si, že jsem stejný, jako toto zrnko písku. Vždyť nevím, kdo jsem. Ale když už existuji, tak mě Někdo stvořil. A když mě Někdo stvořil, pak to byla Jeho vůle. Pak je tedy mé toulání na tomto světě jen součástí Jeho úmyslu. Pokud zemřu, co se změní? Vždyť tato zrnka písku nepotřebují můj život. Ale proč mě tedy On stvořil? " "Aby ses stal Člověkem, " zazněla odpověď. "Stát se Člověkem?!" podivil se Poutník. " Ale co je můj život?"
Vandrovník pronesl:
" Kámen, který spadl do písku, to je šelest zrnek písku.
Vlnobití - to je šelest zrnek písku.
Tvůj překotný běh,
stopa do písku - to je šelest zrnek písku.
Život je pouhým krokem,
a léta v něm jsou jen šelestem písku."
Poutník se zamyslel a znovu se zeptal: " Ale co to znamená?"
"Přišel jsi tam, kam ti od narození bylo dáno přijít. Otázka zní, co pro tebe bylo přirozené. Dosáhl jsi zralosti v tom, co se stalo tvým osudem. A odejdeš tam, kam ti smrtí bude dáno. Smrt je jen začátkem života. Život je pouze následovníkem Smrti. Příchod Života není možné odmítnout. Odchod z něj není možné zastavit."
Poutník chvíli mlčel a pak nadšeně vykřiknul: "Stát se Člověkem! Už jsem si vzpomněl! Hledal jsem Cestu, abych se stal Člověkem!" Na to mu Vandrovník odpověděl: "Hledal jsi jen cizí stopu, a nikoli vlastní cestu. Cizí stopa se nepodobá té vlastní. Stopy se objevují tam, kde jsou zanechány. Ale ony samy nejsou tím, kdo je zanechá. Když jsi šel po cizích stopách, hnal jsi se za vnějším obrazem, neřídil ses jejich vnitřní podstatou. Ale každý jde po takové cestě, která odpovídá jeho pravým snahám. Poušť časem smyje všechny stopy svým pískem, aby nový Poutník nedělal stejné chyby, jako ten před ním. A to je důvod, proč je důležitá vlastní zkušenost. Aby ses stal Člověkem, musíš pokračovat svou vlastní cestou. Stopa člověka má jen malé místo v nekonečné Poušti. Ale nehledě na to může člověk vystoupat tam, kde ještě nikdo nebyl. A když jde tam, kde ještě nikdo nebyl, je schopen jít daleko a získat hodně. Poznání jeho rozumu není velké, ale člověk, který směřuje k Neznámému, je schopen dojít k Tomu, Kdo je stvořil."
A Poutník se zeptal: "A kdo je Ten, který mě stvořil?"
Vandrovník pronesl: " Můžeme Jej vnímat, ale ne vyjádřit. Můžeme k Němu dojít, ale ne mu porozumět. Můžeme Jej milovat, ale ne jej obejmout. Můžeme Jej pochopit v Začátku, ale ne poznat do Konce. Protože On je Ten, Který stvořil všechno. Protože On je Ten, Který tvoří svou Vůlí. " "Odkud o Něm všechno tohle víš? " podivil se Poutník.
"Jsem Jeho Hlas a Sluch", zazněla odpověď.
"Ale kdo jsi? Řekni mi své jméno."
"Jméno je pouze stín oděvu, ale toho mám spoustu. Podstata je jen jedna - Bódhisattva."