Můj Svět
Blikající svět, hluk silnice, městem ozářené nebe, šeď a spěch, zachmuřené, míjející se postavy. Vyretušované tváře na reklamních poutačích mi svým umělým úsměvem naznačují - všimni si, uvědom si, měla bys mít, měla bys chtít, toto je in, toto teď letí, toto je teď normální, přidej se, buď jako my, buď jako všichni... Pojď se podívat k nám do obchodu, jistě něco potřebuješ, pojď, podepíšeme smlouvu, už jsi viděla tuhle novinku? Ne? Ale jak je to možné, pojď, ukážeme ti, jak na to, jsme odborníci....odborníci....odborníci.... Blikající svět. Sítěmi propletený a informacemi nabitý prostor k prasknutí. Hlava se mi motá, co je toto za místo, v čem to žiji?
Kde jsou louky porostlé vysokou travou, kde je vůně květin, kde jsou lesy, kde jsou labutě? Neslyším šustot jejich křídel! Co je toto za svět? Špatný film! Proč vlastně nepřepnu na jiný kanál, napadá mě, zatímco stoupám po schodech ke dveřím svého bytu. Jsou přece i jiné filmy, o světech světlých, radosti plných, povznášejících, takových, ve kterých se cítím dobře, jako doma! Vždyť stačí, no ano, stačí jen přepnout! Pustit si prostě jiný film!
V tom mžiku už kráčím stezkou vyšlapanou, nad hlavou se vznáší hejno labutí, jejichž průlet nelze přeslechnout. Jejich majestátní, sněhově bílá těla ve mně probouzejí zvláštní slavnostní pocit. Labutě jsou tak nádherné! Miluji je! Připomínají mi anděly. Jdu dál, bosýma nohama se bořím do zelené trávy, tu brouček, tu beruška, tam pampeliška na mě mává svou čistou prostou krásou. To ticho, ta vůně, teplo, nálada, pocit.. Usmívám se na svou krajinu, celé mé Já se usmívá. Ubírám se hustou travou dál, do své zelené zahrady.
Vrzne branka, stará, zrezivělá, a všechny květiny se otočí. Smějeme se. Tak která, která bude dnes první? Bude to tato růže, promluvím s ní. A pak s tou vzadu, za břečtanem, už jsme spolu dlouho nehovořily. Mluvíme tiše, o životě, o kráse, o tom, co dobrého se stalo, o nápadech, o snech, o přáních, která přinášejí radost. Pak přejdu k malému jezírku uprostřed zahrady. Tam malé bílé lekníny na mě se smějí a zapřádají rozhovor o dobrém počasí. Ano, je dobře, je krásně. Co chvíli zaprší, a déšť z květů umyje prach. Malé oranžové rybí hubičky se náhle začínají objevovat na hladině. Tady jste! Přátelé moji milí! Oťukáváme se a já poslouchám, co mají na srdci. Jejich řeč je měkká, hladivá, jako jejich ladná těla, rychle se pohybující vodou. Ach, jak je tu krásně, jak je tu živo...
Procházím se svou zahradou, včelky bzučí, mušky poletují, tu a tam pohladím zelené listy, okem pozdravím rezavé mraveniště, v zadu na skalce utrhnu dva mátové lístky... Proč takto krásně není i tam venku, ve světě? Jdu zamyšleně dál, a tu mi to dojde. Svět je svět, jsou v něm všechny možné filmy. Jsem to přece já, kdo vybírá a pouští film, na který se bude dívat! To by ale znamenalo...
Otevírám oči, posazená na posteli, zírám do tmy pokoje. A přitom cítím a vnitřně vidím pohyb oranžových rybek v jezírku ozářeném sluncem. Cítím i vůně květin! Slyším bzukot včelek zcela jasně! Ten pocit, ta radost jsou úplně zde! To by ale znamenalo...
Je ráno. Jdu ulicí a míjím paní se psem. Zdá se, že mou zahradu ona také zná, vždyť kráčí mou cestou! Pozdravím a usměji se, ale neodpovídá, zamyšleně hledí před sebe. Jistě ji zaujala zeleň trávy, řeknu si. Není divu, zelená barva přece léčí! Jdu dál, a hle, rudé růže, už se na mě smějí zpoza drátěného plotu. Cítím jejich vůni. Až se budu vracet z práce, něco vám povím, slibuji jim, a ony pokyvují, ony mi rozumí. Těsně za mostem vidím ženu zasněně hledící do padající žlutých listů javorů. Ano, přesně tento pohled také miluji! Stoupám ulicí kolem banky a slyším šustot křídel přelétajících holubů. Pozoruji hejno, jak krouží nad střechami. A nejsem sama, jak vidím. Z balkonu protějšího domu je pozorují dvě malé děti, smějí se a něco ukazují. I ony znají můj svět! V parku nad zámkem míjím starší ženu a vím, že ona ví! Její pohled to dokazuje, ona vidí stejný svět jako já. Usmívá se spokojeně a lehkým úklonem hlavy mi dává najevo, že jsme si porozuměly. Muž na vozíku, jako vždy, hledí pevně před sebe, za ním malý veselý psík s vlajícíma ušima. Pozdravíme se, jako vždy, ale dnes se poprvé zadívám do jeho očí. Jsou jako hluboké tmavé tůně, obklopené kořeny stromů. V jejich středu svítí žluté světlo, jako když se v těch lesních tůních odráží samo zapadající slunce. Úplně cítím vlhkou vůni lesní půdy! Nádherné oči! Tento člověk je rovněž z mého světa.
Za rohem domu se střetávám s upřeným pohledem mourovatého kocoura. Sedí si přímo uprostřed silnice, klidně, jakoby nic. Pojď sem, mourku, říkám mu v duchu, a on se líně zvedá a míří ke mně. Hladím jeho srst a cítím přitom zvláštní esenci jeho kočičí bytosti. Tento je zcela určitě z mého světa, i tamten psík, i tato hrdlička, tato paní, tento pán, tyto děti, tato auta, tyto stromy, tyto růže, tyto domy, toto právě teď bílé nebe, tento mrak, i ten za ním... toto je můj svět! Vydechnu užasle a rozhlížím se. A někde poblíž cítím, jak se mrskla malá oranžová rybka a zmizela pod hladinou.
Vždyť toto je můj svět!
Ano, právě touto cestou chodím každý den. Tyto domy míjím, tyto lidi už jsem viděla, kočky, psy, holuby. Co je jinak? Jak to, že právě nyní mi dochází, že oni patří do mého světa? Ten svět se přece nezměnil, to něco uvnitř mě! Musí to být tím krásným filmem, co jsem si pustila. V něm reklamní poutače s umělými úsměvy prostě neexistují, nic jsem neviděla! Tak to je opravdu úžasné! Proč jsem to neudělala dávno? Co mi v tom brání, přepnout si kanál v hlavě, zaměřit se na dobro a krásu, pustit si film, který se mi líbí? Vždyť je všude tolik barev, tolik lidí se usmívá, tolik nádherných očí, do kterých mohu pohlédnout, tolik krásy všude kolem a uvnitř mě! Přestože jdu stejnou cestou tady venku, jdu po cestě vnitřní tady uvnitř zároveň! To odsud zevnitř to jde, odtud si vybírám, vnímám, dívám se na to dobré, krásné, to, co mi dělá radost! A to tvoří můj svět. A jak je mi dobře! Takto květy voní i v zimě, za hlukem silnice slyším blažené ticho mé zahrady, rybky se mrskají, i když je všude kolem jen beton a mezi stovkami lidí, co mě míjí, je vždy aspoň jeden pár očí hluboký jako lesní tůně ozářená zapadajícím sluncem.
Není to úžasné pustit si prostě a jednoduše krásný film (ten nejhezčí), naladit se na frekvenci dobra a vybírat do něj jen to dobré, krásné a příjemné? Když si pustím film "Svět je zkažený, tmavý, plný zla, zákeřných lidí a nebezpečí", je to jako když si nasadím černé brýle. Vše bude tmavé, zákeřné a nebezpečné. Temnota poroste, bude úplně všude, i uvnitř mě - protože jsem si ji sama vybrala! Pustím si raději film "Svět je prostě nádherný, plný dobra, krásy a porozumění, dobrých a hodných lidí", a tu, vskutku, úplně samozřejmě se potvrzuje, a je to až zázračné, že všechno právě takové je! Proč mě tohle nenapadlo dřív?Vždyť toto je můj svět! Chci v něm vidět to nejlepší!
"Na co se díváš, to dostáváš.
Čemu věnuješ pozornost, to získáváš.
Čím žiješ, tím se staneš".
Inspirováno znalostmi z knihy AllatRa